Problesklo světlo, proužek, škvírou
temno se probouzí, tíhne pro životy.
Nastíní existenci, trochu mírnou,
cítím pach a závan chladné jistoty.
Vznáší se po liduprázdné chodbě,
nevyhneme se jí ani v dnešní době.
Své pařáty natáhne daleko, široko.
Neprosazuje oko za oko.
Nehledá nikde své oběti,
oni jí jsou (od)souzeni,
poté všichni prokáží dojetí.
A kapku po kapce soužení…
Rovy v řadách potupené,
myšlenky plují zdvořilé i otupené.
Nadechnout vzduch do svých plic,
někteří nedokáží víc už nic.