Slunce zlehka zapadalo. Na nebi se potulovalo pár bělavých obláčků. Vzduch byl prosycen dusnem léta. Prostě červencový večer. Den z mnoha dnů, teda pro většinu lidí v jejich světě. Všude byl klid a nic se nedělo. Jediné v té době večera, co bylo jinak než obvykle, byl jeden nenápadný chodec.

Pomalá, unavená a nucená chůze, ruce kapsách od pohledu ošuntělých džínů. Na nohou pár postarších otrhaných sportovních bot s přetrhanými tkaničkami. Měl obnaženou hruď, díky své rozepnuté flanelové košili, která neměla ani knoflíky na rukávech.

Každý z nás by ho lehce přehlédl. Ale stačilo by se podívat do jeho obličeje a možná by si někdo všiml něčeho zvláštního. I ta poslední jiskra v jeho oku, ten zbytek sebe sama už dávno dohořel. Tupý, bolestný výraz do země hledících očí. Tak málo by stačilo. Odvrátit neodvratné.

Stále vykračoval plíživým krokem po starém chodníku. Zvedl hlavu a rukou si odhodil vlasy z očí. Pomalu se zhluboka nadechl. Lehce a nešťastně se pousmál. Šáhnul do kapsy starých kalhot a vytáhl ze zmačkané krabičky jednu z posledních cigaret. Z druhé kapsy vytáhl poloprázdný plynový zapalovač. Klepaly se mu ruce a cigareta nešla zapálit. Na několikátý pokus se mu to povedlo. Natáhl z plných plic dusivého a lahodného kouře.

Proč jediný co mi zbylo je cígo? To nemám nic jinýho?Měl sem, ale nemám. Lenka, co ta asi dělá? Ale proč na to myslim?! Sem vzduch a je to dávno. Tak proč nad tim přemejšlim? A zrovna teď, když je všechno jinak. Nevim kam du. Vim to, ale sám sobě to říct nechci. Je docela chladno, ale sem zvyklej  na horší a dneska mě to zrovna moc netrápí. Ať třeba leje, sněží, ať řádí tornádo! Je mi to jedno! Každýmu sem ukradenej. A když ne, tak na mě časem zapomenou. Ještě že zejtra nemusim na brigádu. Ta práce by mě zabila. Pořád se s něčim tahat a nic z toho. Jako ze všeho. Nikdy sem k něčemu nebyl. Sem jen levná pracovní síla a chodící inteligence. Pěknej paradox. My sme ty budoucí právníci, doktoři a kdo ví co všechno. Hovno! Sme tu jen na okrasu, a když se nikdo nedívá, tak dostaneme opratě!

Šel stále dál hledíc do země. Písek chodníku mu zlehka chroupal pod nohama. Slunce bylo zase o kus níž. Jen jednou jedinkrát pozvedl hlavu, aby se letmo podíval na zapadající slunce.

To je krásný. Jako bylo a bude. Slunce bude zapadat i za tisíc let. A k čemu tahle drobná radost? V tomhle ztraceným světě nemá nic význam. Počkat. Dřív sem napsal nějakou básničku. Jak to sakra bylo? Ten konec si pamatuju.

Rány lidí nezhojí nic,

už ani mast z heřmánků.

Smrt má vůni vůní.

Známou vůni červánků.

Tak nějak to bylo. Stejnak mí básničky nikdo nečte. Ale to je stejně jedno.

Cesta pomalu ubíhala. Šel do Prudkého kopce. Přímo ke kostelu. Prošel kolem něj a pak zabočil vpravo. Přímo ke hřbitovu. Další kopec. U hřbitova stála stará vodárenská věž. Zahleděl se na vrchol. Zoufale se ušklíbl a přistoupil k žebříku. Kovové příčky tupě zněly, když na ně šlápl. Jedna, druhá a další! Už byl skoro nahoře. Konečně se přehoupl přes okraj. Na vrcholku se rozhlédl. Podíval se přes okraj. Zamotal se závratí a couvl. Oddechl si a posadil se do tureckého sedu. Z kapsy vytáhl předposlední cigaretu. Zapálil si.

Nesnáším vejšky. Stejně nemám dobrej pocit. Za chvíli bude tma. Chce se mi spát. Co asi dělá Radek? Zase sedí doma na zadku a zírá na televizi. Když ho to baví. Byla by sranda, kdyby mě odsuď šli sundat policajti. Schválně jestli by za mnou lezli, nebo by mě překecávali. Ale je klid. A ticho. To krásně podtrhuje mou náladu. Nenechal sem doma puštěný rádio? Snad ne. Uvidí se. Je to fuk. Trochu proudu nikoho nězajímá. Sakra chtěl sem dočíst toho Máchu. Kde sou všichni? Hynku, Viléme, Jarmilo? Nikdo nikde. Lenko. Proč mi pořád tak chybíš? A proč pořád rušíš mí myšlenky?

Postavil se. V prstech zmačkl nedopalek a odcvrnknul ho do dálky. Koukal jak se zlehka snáší dolů. Polkl. Zhluboka se nadechl. Ucítil vůni červánků…