Míval dost často strach. Několikrát ho zbili, vždycky byl ale dost silný na to, aby se ze zraněních vylízal. Teď stál před popelnicí a jakoby váhal. Potřebuje jíst. Nejedl dva dny. Ostych, s nímž se pokaždé  pral při vybírání kontejnerů, mizel rychle s přibývajícím hladem. Otevřel popelnici a začal se v ní nervózně přehrabovat. Na odlehlém místě kolínského nádraží se zněl hvizd písně.

„ Hele, už tam je, esesák!“

Martin Skoba se díval s Lukášem na esesáka, který si pohvizdoval, hrabajíce se v odpadcích.

„ No těbůh, to je prase fašistický!“ Lukáš Ditrich si odplivl.

Oba chlapci sledovali esesáka skryti za vagónem se dřevem. Dvacet metrů před nimi se zaradoval skřehotavým hlasem muž v černém kabátě.

„ Sláva, celá paštika.“ Vytáhnul paštiku s celofánem a strčil jí do igelitky.

Skoba, který ho nepřestával sledovat pohledem dravce, zasyčel.

„ My ti dáme paštiku, to budeš čumět, esesáku.“

Ditrich se podíval na svého kamaráda.

„ Jdeme,“ zavelel Martin.

 Esesák měl radost. Takový úlovek nečekal. Paštika, půl bochníku chleba, který byl sice okoralý a plesnivý, ale přeci jen  byl chlebem, a nedopitou krabici vína. Nejlíp se měl vždy o Vánocích, to lidé vyhazovali žrádla, že i jemu bylo několik dní špatně. Kdepak, obžerství je hříchem, pomyslel si a zasmál se skřípavým smíchem. Zdálo se, že uslyšel za sebou zvuk. Ohlédl se.

Nic.

 Ditrichův otec pracoval v nedaleké Draslovce. Dělal tam jeho děda i praděda, prostě se práce v chemičce dědila z otce na syna. Letos začne studovat chemickou průmyslovku. S Martinem, svým nejlepším kamarádem.

„ Vyndej to!“ nařídil Skoba Lukášovi , „ ať tomu fašistickýmu hovadu ukážeme.“

Lukáš vytáhnul z baťohu něco, co vypadalo jako krém na boty.

„ Ty vole, a není to nebezpečný pro nás?“ zeptal se.

Martin si zálibně prohlížel lesklý předmět. Zatřásl s ním. Tablety uvnitř vydávaly chrastivý zvuk.

Otočil se.

Sakra, co to bylo? Esesák se rozhodl, že radši vezme kramle.Dvakrát ho na stejném místě už napadli. Většinou to byli výrostci, smradi bez úcty ke stáří. Neměl šanci se jim tehdy ubránit. Zavřel kontejner a trochu předkloněný se šoural ke svému domovu. Začal se zvedat pomalu vítr.

 Když Lukáš tu plechovku našel ve sklepě, vůbec netušil, co by v ní mohlo být. Vypadalo to na sterilovanou zeleninu. Na dně byl vyryt rok 1941.

„ Ty vole, to si tam asi schoval tvůj děda!“ Martin Skoba byl o dost chytřejší. Prostě mu to pálilo. I když dvakrát propadl, tak stejně udivoval Lukáše svoji sečtělostí. Prostě kápo.

„ A co to může bejt?“ Ditrich byl zvědavý.

„ Určitě to vole nebude zelenina, jak tvrdíš. Tvůj děda dělal v Draslovce přece.“

Mladší Lukáš se podrbal na bradě.

„ Zkusím se ze zeptat otce.“

Skoba ho přerušil.

„ Ať tě to ani nenapadne. Přines radši otvírák. Mrknem se tomu na zoubek.“

 Už abych byl zpátky. Cípy černého kabátu mu odfoukával vítr, který nabíral na síle. Neměl šanci ty kluky slyšet ani vidět. Zaútočili zezadu. Dneska to asi domů nestihnu.

Silnější Marin se tiše mrštnými kroky přiblížil k esesákovi a jedním chvatem, který se učili ve škole, ho sundal k zemi. Sám byl překvapen lehkostí esesáka.Asi toho moc nesežere. Povalil ho na zem, a sledoval, jak Ditrich nebohého muže kope do břicha.

Podvědomě tušil, že se něco semele. Ten mladší spratek ho kopal do slabin . Nebolelo to.

„ Dej mu co proto, hajzlovi esesáckýmu,“ řval Martin na Lukáše.

Lukáš se činil. Zvyšoval intenzitu svého útoku.

Stočil se do klubíčka a chránil si hlavu.

„ Já ti dám paštiku, dobytku!“

„ To mu zatím stačí,“ řekl Skoba a vytáhl z batohu šňůru. Hodil jí na esesáka a nařídil kumpánovi, aby ho svázal.

„ Ještě že nás v té škole naučili ty uzle!“ Ditrich rychle svázal odsouzenci ruce za záda.

Mezitím jeho kumpán otevřel konejner.

„ Svaž mu i hnáty, vole,“ nařídil.

Nebránil se. Věděl, že je jeho osud naplněn. Ostatně nemůže říci, že by byl v životě nešťastný. Prostě si zvykl na kolínské nádraží, na lidi, kteří mu občas i nějakou korunu hodili, Zvykl si, že mu říkali esesák kvůli uniformě, která vlastně ani uniformou nebyla.

Lukáš dokončil svou práci.

Esesák ležel na břiše svázaný za zády na rukách a provlečeným provazem i na kotníkách. Nepříjemná poloha.

„ Chytni ho!“

Lukáš uchopil esesáka za nohy a jeho druh pod rameny.

„ Ráz..dva...tři...HOP!“

Letěl krátce. Jeho krátký let skončil v měkkých odpadcích kontejneru.

„ Ty vole, to dneska fouká.“

„ To víš, od řeky je vítr,“ odtušil Martin.

Pak vytáhnul plechovku, která vypadala jako krém na boty a otvírákem ji opatrně otevřel.

„Připrav lahev, budeme zdrhat.“

Esesák dostal strach. Netušil, co tam ti hoši vyvádějí, ale i když tušil konec, věděl, že nebude zrovna příjemný.

Ditrich odšrouboval víčko a s napětím sledoval, jak Skoba otevřel plechovku.

Bílé tablety vůbec nevypadaly nebezpečně.

Martin začal sypat obsah do kontejneru.

„ Zalej to a zdrhej!“

Esesák cítil podivně nasládlou vůni. Vzápětí ho skropil příval vody. Poslední věc, kterou si uvědomil byl její chlad!“

U kontejnerů to zasyčelo.
“ Dělej, utíkáme!“

Oba chlapci se dali na útěk.
“Ty vole to je vítr!“

Vítr, který jim dosud vál do zad, náhle změnil směr.

„ Ten má sílu, viď?“ Lukášova slova zanikala v kvílení meluzíny.

Martin stačil ještě zakřičet.
“ To bude asi CYKLON!“