Viděl jsem hvězdy a smát se chtěl Na místo smíchu ve smutku bděl A pak vyšel měsíc – byl růžový Nechtěl jsem plakat, brečel jsem – bláhový A dívat se chtěl za obzor Za články zamlžených hor Za sedm řek, nechtěl se vzdát Jen dál chtěl jsem se ptát Či je člověk divný tvor? A hvězdy pomalu se vytrácely Když jeho ruce krvácely A křičel do všech stran „Můj Bože, jsem tak sám.“ A nebe se rozevřelo Věděl, že je tam... Tak jemně, čistě bez zábran Najednou - zas se mu žít chtělo Jenže jeho tělo vznést se neumělo Na zemi zůstal nahoru si jít přát Tam kde je nebe, kde by jen vzpomínal Na pozůstatky sebe Hor, lesů, skal... A tak životem zničený Odchází do nebeských skal Kde má to příčiny? U Boha, kterého vždy sral Když Bůh viděl co je za čůráka Rozhodl se, že ho zláká A udělá z něj správce nebe A sám zmizel ve slepém střevě A než aby sral, nechal se srát Tak běž na záchod Boha milovat Jen to hovno nezkoušej žrát. Když už byl tím správcem Odvděčil se matce Když očistec opouštěla Místo nebe, čekala jí cela. Takhle se děkuje rodičům Za lásku, něhu, odhodlání, Tak aspon dal jí svazek paklíčů A vykašlal se na ni A ona jemu na oplátku Zaplatila Boží splátku Zavrhla ho – svého syna Dodnes říká, že je špína Ani se jí nedivím, Že ho takhle odhodila On byl děsnej podivín A i když ho ráda měla Radši by ho neviděla. Dodnes správce správcem je A Bůh se jenom lituje O místo se připravil Zabil všechno, co kdy ctil. |