Když kvílí člověk
žalozpěv o popelu
kterým se chce stát

aby ze svých chyb
nakrmil zítra půdu
věčně hladovou

pak nedošel konce
jen nastřádal tolik
že sám o sobě ví

když padá prach
z krovů opuštěných věží
to na střechu tlačí nebe

jak chyb přibývá
tak těžknou oči bez víček
semeny budoucích hvězd

ale když kvílíme
tak se jen popel

ve prach mezi prsty
vydýchaný

víří

až posedá si
uvidím zas své stopy
směrem tam
kam jsem nechtěl dojít