| Prolog |
|---|
Úchylná povídka o hledání identity a nejen té sexuální. (po přečtení děl Petra Měrky mi už tak úchylná nepřijde) |
|
| Úchylná |
„Doc. Prof. MuDr. Jaroslav Kordač - odborná psychologická poradna“ stojí napsáno na dveřích ordinace. V čekárně nikdo není, tak na ty dveře lehce pokládám ucho, abych zjistil, jestli je někdo uvnitř. Je slyšet jenom monotónní ťukání do psacího stroje - asi jenom doktor. Na chvíli se zarazím, jestli mohu zaklepat. Pak se odhodlám a několikrát zaťukám na dveře. Nic. Chvíli čekám. Zase klepu. Psací stroj ustal a slyším bodrý hlas staršího muže, jak říká „Dále!“. Pomalu a nervózně otevírám dveře do ordinace. Byla to tehdy moje první návštěva u psychiatra.
Ordinace byla spoře zařízena pouze psacím stolem, dvěmi pohodlnými křesílky, menší částečně prosklenou skříňkou s léky, zeleným obdélníkovým kobercem nebo spíš koberečkem a taky nějakými lékařskými plakáty. Jak se tak po té místnosti rozhlížím a čichám typickou vůni všech ordinací, kyne na mě doktor přátelsky rukou a naznačuje, abych se posadil.
Doktor: „Dobrý den přeji, tak copak vás trápí?“
Já: (dlouho se rozmýšlím) „... no víte, tak trochu problémy s láskou.”
Doktor: (mezitím vytáhnul na stůl hromadu lejster) „Promiňte, Vaše ctěné jméno?“
Já: “Emil Příhoda” (a podávám mu ruku na pozdrav)
Doktor si podané ruky nevšiml, jak byl zabraný do těch papírů, chvíli něco vyplňoval a pak položil další otázku: “Hetero, homo?”
Já: “Prosím?”
Doktor: “Říkal jste, že máte problémy s láskou, ale nespecifikoval jste, jde-li o muže či ženu. Takže jste heterosexuální nebo homosexuální pane Příhoda? Předpokládám dále, že jste muž se vším všudy a vždycky jste byl.” (významně a jakoby spiklenecky pozvednul obočí) “To víte v dnešní době je možné všechno.”
Já: “No řekl bych, že jsem na holky a jestli jde o tamto tak penis mám a měl jsem ho vždycky.”
Doktor: “No vidíte a hned máme jasno, uvidíme jak moc jasno v tom budeme mít na konci sezení.” usměje se a zapisuje si něco do lejster. “Tak a teď bych rád věděl, u jaké jste pojištovny.” Pak se mě ještě zeptal na adresu trvalého bydliště a tak podobně a všechno si to zapsal.
Když bylo všechno úřadování vyřízeno, vstal pan doktor od stolku a přešel k prosklené skříňce. Z jejího neproskleného spodku vytáhl nějaký modrý pytel, velký asi jako spacák a z proskleného vršku vyndal krabičku s nějakými pilulkami. Krabičku si strčil do kapsy, pytel rozvázal a obsah rozložil na zem doprostřed ordinace. “Koupil jsem to na objednávku z televize a nemůžu si to vynachválit” vysvětloval.
Zapojil jakýsi malý fén do zásuvky a rozložil po zemi modrou sametovou látku, která vypadala jako nafukovací matrace. “Dříve jsem tu měl normální postel, ale nebyla moc pohodlná a taky zabírala hodně místa ...” pokračoval v monologu a zapnul fén, který tiše hučel. “... ted stačí rozložit nafukovací lehátko a velmi kvalitní náhražka postele je nafouknutá a připravená k použití během několika minut” komentoval své počínání a nadšeně sledoval, jak se matrace nafukuje. Uvědomil jsem si, že doktor je asi zvyklý odříkávat přesné části textu zpaměti, protože jsem si vzpomněl na reklamní spot pro toto lehátko, kde to bylo formulované přesně takhle. Jedna z věcí, která měla potencionální zákazníky přesvědčit o kvalitách výrobku, byla scéna se dvěma lachtany, jak po matraci vesele skotačí a ta se ani nehne. Usmál jsem se při té představě.
Doktor: “Matrace se nafukuje přesně tři minuty a dvacetdva vteřin, zatím se připravíme na sezení” řekl a položil na stůl dvě sněhobílé pilulky. “To vás jen trochu uvolní a mně zjednoduší práci, nebojte se.”
Jeho přesvědčovací tón neměl chybu. Doktor Kordač působil dojmem velmi seriozního pána, a tak jsem pilulky strčil do pusy a polkl. Něco mi říkalo, že takhle nevypadá normální sezení u psychiatra.
Ležel jsem na nafukovacím lehátku, které bylo (reklama nelhala) opravdu pohodlné, a hleděl na strop. Strop byl bílý a kromě jedné žárovky úplně holý, doktor seděl v křesle vedle lehátka, na klíně měl položená svá lejstra. Léky začaly zabírat a já se začínal uvolňovat až moc:
“Myslim, že jsem prve lhal, když jsem řekl, že jsem normální. Někdy si připadám méněcennej, přesněji řečeno neschopnej. Nedokážu zaujmout holku, která se mi líbí. Nedokážu s ní často ani mluvit. Myslím, že ostatní kluci v mym věku měli už spoustu holek zatímco já žádnou. Myslíte, že je to normální?“
Doktor: “Víte, co je a co není normální, to je strašně relativní věc. Tím se ovšem netrapte a jen mi podrobně popište vaše problémy při konverzaci s děvčaty.”
Já: “No tak třeba se hrozně zadrhávám při mluvení. Samozřejmě v případě, že se vůbec odvážím promluvit, což se teda většinou neodvážím.”
Doktor: “A o čem s nimi mluvíte?”
Já: “Tak to je další problém, že nevím, o čem si mám s nima povídat. Těžko se mi hledá téma.”
Doktor: “A to vás v jejich přítomnosti nic nenapadá?”
Já: “Samozřejmě, že napadá. Ale to jsou většinou dost úchylný věci. Jako sex třeba.”
Doktor: “Proč si myslíte, že sex je úchylná věc?”
Já: “No nevím, musí to být strašně nechutné, když se o tom nemá normálně mluvit. Vždycky ve společnosti, když myslím na sex, musím si odskočit. Někdy jdu čůrat třeba padesátkrát za večer.”
Pan docent významně pozdvihl obočí a pokýval hlavou, jako kdyby mu právě docvaklo něco, čemu dřív nerozuměl. Zapsal si něco rychle do papírů a pokračoval:
“No tak tedy ze sexu máte strach, ale co láska? Když se zamilujete, tak máte jaké problémy?”
Já: “Zřejmě úplně stejný. Nedokážu se vymáčknout. A nejsem si taky nikdy úplně jistý, že je to ta pravá. Nakonec si nějak zdůvodním, že není a rozhodnu se nechat to být, ale stejně po tom pořád toužím.”
Doktor: “Zkuste říci, po čem vlastně toužíte.”
Opravdu jsem se chtěl vyhnout přímé odpovědi, ale moje tělo se jaksi nadnášelo a jazyk mě neposlouchal. Rozhodl jsem se tedy, že řeknu jen polovinu pravdy, ale potom mi to stejně ujelo.
Já: “Toužím po lásce.”
Doktor: “A domníváte se, že váš problém je právě nedostatek lásky. Nemýlím-li se.”
Já: “Ano. V tom je velká potíž. Mám většinu času hroznou chuť na sex, ale zároveň pocit, že je to něco špatnýho, co by se nemělo, co je úchylný.”
Doktor: „A teď máte taky chuť na sex?“
Já: “No nevim, asi ne. Můžu na záchod?”
Doktor: “Aha.“ (a zase si něco zapisuje)
Najednou se ozvalo zaklepání. Někdo byl za dveřmi. „Omluvte mě prosím na moment pane Příhoda. Hned se k vám vrátím.“ řekl doktor a přešel ke dveřím. Stále jsem se díval do stropu a nepřišel mi už tak strohý jako prve. Taky už nebyl zdaleka jenom bílý, ale byl celý rovnoměrně pokrytý barevnými skvrnami, které byly jakoby průhledné, vlnily se stejně jako celá ordinace a když jsem se zadíval do jednoho místa, začaly se v něm skvrny nekontrolovaně množit.
Sestřička: “Ahoj Járo.” zaslechl jsem ode dvěří tlumený ženský hlas.
Doktor: “Ahoj Květuš, můžeš prosím přijít později? Mám tady pacienta.”
Sestřička: “Samozřejmě Járo, potřebovala bych jenom zase napsat tamty prášky pro toho mýho známýho.” (na slovním spojení tamty prášky ležel jakýsi důležitý akcent, který jsem zaslechl, i když spolu doktor se sestrou mluvili skoro šeptem)
Doktor: “No to víš, že jo. Napíšu, napíšu, neboj. A doma dobrý?”
Sestřička: “Ale jo, no tak dyť to znáš ...” v tuhle chvíli jsem jejich hovor přestal vnímat, protože začal být neskutečně nudný. Zpozorněl jsem až ve chvíli, kdy se sestřička zeptala:
“A kdo ti to támhle vlastně leží?”
Doktor: “Ále, jenom pacient.”
Sestřička: „A copak je mu?“ (zeptala se soucitně)
I když jsem napínal uši, co jsem mohl, doktorovi jsem nerozuměl, protože hodně ztišil hlas, když vyzrazoval lékařské tajemství. Slyšel jsem až zase sestřičku, jak říká ještě soucitněji než předtím: “Tak mu pomož Járo, vždyť se trápí, chudáček.”
Doktor: “Uvidíme, co se dá dělat, zatim se měj a přijď za mnou jindy. Ahoj.” (zavírá dvěře a vrací zpátky ke mně) “Tak kdepak jsme to skončili?”
Já: “Už nevim, ale chtěl bych si dojít na záchod, prosím.”
Doktor: “A tak, už si vzpomínám. Řekněte pane Příhoda, jakpak se cítíte?”
Já: “Chce se mi čůrat.”
Doktor: „To jsem zrovna neměl na mysli. Nutkání čůrat přichází z vašeho podvědomí a nemá nic společného se skutečnou potřebou čůrat. Teď by mě spíš zajímalo, jaký je stav vašeho vědomí. Nepřipadáte se jakoby opilý?“
Já: “Ale ano, připadám, jak to víte? Nebylo něco v těch prášcích?”
Doktor: “Myslím, že jsem již odhalil příčinu vašich problémů pane Příhoda, ale teď je na vás, jestli budete mít chuť tyto problémy překonat a začít žít správně, podle vaší přirozenosti.”
Já: “Ale ano jistěže chci svoje problémy překonat a žít ...” zarazil jsem se. “Ale jaká je ta moje přirozenost?” Chtěl jsem se na doktora podívat, ale když jsem chtěl otočit hlavou, zjistil jsem, že to jde dosti těžko, skoro jako ve snu nebo mrákotách a taky jsem měl problém rozpoznat, kde je dole a kde nahoře. Doktor asi můj záměr vytušil, protože si přisedl ke mně na postel. Zlehka jsem pootočil hlavou. Doktorský plášť měl teď jaksi ledabyle poodhrnutý a já si všiml, že má docela svalnaté nohy. Vzal mě přátelsky za ruku a naklonil se ke mně velmi blízko. Ač je to zvláštní, vůbec mi to nebylo nepříjemný.
Doktor: „Přemýšlel jste někdy pane Příhoda, mám tedy na mysli, když jste hledal lásku, hledat ji jinde než u dívek? No ano pane Příhoda. Jen se nestyďte, nikdy jste nepomyslel na muže?“
Já: “Ale to přece ...”
Doktor: “Právě to je zdrojem vašich problémů. Sexuální deprimovanost. Děvčata vás nevzrušují a máte přílišné zábrany hledat to, co vám nejvíc chybí, u chlapce. Jistě, říkáte si určitě: co si lidi pomyslí?, ale věřte mi, že na tom být gay není nic špatného. Naopak ...”
Já: „Ale já nejsem ... teplouš!“
Ani na to nemusel nic říkat. Jen se na mě díval těma starýma moudrýma očima a já si uvědomil, že se držíme za ruce. Nevydržel jsem to a zajel jsem mu druhou rukou pod plášť a hladil jeho svalnatá stehna. Lehl si ke mně na lehátko, které, přestože bylo nafukovací, se ani nepohnulo, a políbil mě na rty. Byl jsem úplně v mrákotách, neskutečně vzrušený a točila se mi hlava. Moje tělo nic nevážilo, erekce přišla velmi rychle a vydržela několik hodin. Doktor se v pilulkách asi opravdu vyznal a věděl dobře, co dělá, když mi dával ty prášky.
konec I. části
Úchylná - II. část
Celí spocení jsme oddechovali vedle sebe na lehátku. Potom, když prášky odezněly dost na to abych mohl smysluplně koordinovat svoje pohyby vstoje, jsem vstal a začal se oblékat. Pomalu mi docházelo, co se stalo, ale pořád jsem byl trochu omámený.
Já: „Už budu muset jít Jardo.“
Doktor: “A nechceš se ke mně ještě trochu přitulit Emilku?” pohladil významně místo na lehátku, kde jsem předtím ležel.
Já: “Ne, už opravdu musím jít. Necítím se dobře.” a zamířil jsem ke dveřím.
Doktor: “No tak počkej ještě chvíli.” prosil naléhavě “Není to sice pravděpodobné, ale možná jsem se s diagnózou v něčem spletl.”
Mrákotně jsem se otočil a podíval se na něj. Byl jsem neskutečně fyzicky unavený po několikahodinové souloži a psychicky úplně na dně z prášků a samozřejmě také ze zkušenosti, jaké podobnou jsem nikdy nezažil.
Doktor: “Zajdi si k praktickému lékaři. Možná máš zánět prostaty.”
Přišel jsem domů a bylo mi mnohem hůř, než po nejhorším flámu. Hlava jako střep, tělo unavené a některé intimní partie značně namožené. Naprosto jsem nevěděl, co dělat, jen jsem bezcílně chodil po bytě. Nemohl jsem se vůbec na nic soustředit, před televizí ani jinde jsem sedět nemohl, tak jsem zavolal nejlepšímu příteli, aby přijel a vytáhl kamaráda z deprese.
Když jsem to Kamilovi všechno převyprávěl včetně ožehavých pasáží, které jsem pod zbytkovým vlivem prášků líčil možná až moc barvitě, zůstal na chvíli bez dechu. Potom, hned co se vzpamatoval, se mě zcela vážně zeptal, jestli jsem teda teplej nebo ne.
Já: “Jarda řikal, že jo.”
Kamil: “Jakej Jarda?”
Já: „Teda chtěl jsem říct pan doktor Kordač.“
Kamil: „Takže z tebe se jako stane hnusnej teplouš, jenom proto, že to tvrdí nějakej blbej doktor?“
Já: „Náhodou prej neni nic špatnýho na tom, bejt gay. Spousta známých osobností jsou homosexuálové.“
Kamil: (tváří se znechuceně) „To je kravina, dyť je to proti přírodě. Kdyby na světě žili jenom přihřátý, tak lidstvo vymře.“
Já: „Ale to neni otázka žádnýho lidstva, jako spíš mojí vlastní osoby. Snažil jsem se žít jako všichni ostatní normální a nešlo to. Všichni mnou pohrdali, protože jsem nenaplňoval dost dobře představu muže - rozsévače semene. Teď jsem se možná našel, můžu svoje problémy překonat a začít žít správně podle mojí přirozenosti.”
Řešili jsme to dlouho do noci a čím víc mě Kamil přesvědčoval o opaku, tím víc jsem se cítil jako homosexuál. Nakonec uznal, že jde o mojí osobní věc a rozešli jsme se v dobrém.
Druhý den ráno bylo všechno zase jinak. Už jsem se vůbec jako teplouš necítil, při vzpomínce na pohlavní styk s doktorem Kordačem se mi zvedal žaludek. Jenže jsem se už necítil ani jako heterosexuál, protože konec konců jsem v životě spal jen s mužem a se ženou nikdy. Asi abych ze sebe smyl onen pocit viny, že jsem šukal s chlapem, rozhodl jsem se jít na policii a podat na doktora Kordače trestní oznámení pro znásilnění. Vždyť, on využil důvěry, kterou jsem k němu jako k doktorovi choval, nadopoval mě prášky a pak znásilnil. Od toho rána, kdy jsem si uvědomil, že se stalo něco špatně, jsem se už nikdy neusmál.
Na policejní stanici se na mě od začátku tvářili nedůvěřivě. Když se dozvěděli, že chci oznámit znásilnění, mysleli si, že jsem tam místo nějaké kamarádky, která byla znásilněna a řekli, že musí přijít sama. Tak jsem řekl, že tam nejsem místo někoho, ale že se to týká mě a oni si mysleli, že já jsem ten, kdo někoho znásilnil. Chlapům se to asi moc často nestává, protože se tvářili dost vyvaleně. Když jsem to tomu inspektorovi konečně vysvětlil, že jsem byl znásilněn jiným mužem, zeptal se, jestli se to stalo ve vězení.
Já: „Stalo se to v ordinaci u doktora.“
Inspektor: ”A co jste dělali s jiným chlapem v ordinaci u doktora?”
Já: “Byl jsem tam na sezení, to ten doktor mě ... to. No víte co?”
Přístup toho fízla mi začínal lézt na nervy, protože se pořád vyptával na takový věci, jako co jsem dělal na sezení u psychiatra, jestli jsem toho doktora předtím znal a jestli se mi ta soulož líbila. Hrozně jsem se styděl za to, co se stalo a navíc mi připadalo, že inspektor si myslí, že lžu a vymýšlím si to. Když si mě doposlechl shrnul to takto: “Tak podívejte pane Příhoda, já to vidím takhle: Dokázat někomu znásilnění není nic jednoduchého, tak se rozmyslete, jestli jste byl opravdu znásilněn. Abych se přiznal moc vám nevěřím. Rovněž jestliže jste homosexuál, byl by problém dokázat, že nešlo o běžný pohlavní styk mezi vámi a vaším partnerem.” Přistihl jsem se, že mi hrozně vadí, že mě pokládá za homosexuála, tak jsem se bránil tím, že nejsem homosexuál. Výslech mě i jinak příšerně vystresoval a tak jsem na něj začal být možná dost nepříjemný. Trval jsem ovšem na tom, že jsem byl znásilněn a že chci podat žalobu. Tak mě poslal k policejní doktorce, aby dokázala, že jsem měl v posledních čtyřiadvaceti hodinách vynucený styk s mužem.
Její ordinace byla v budově policejní stanice. Bylo mi trapně snažit se dokazovat něco tak hnusnýho, co se mě navíc tak moc týká, ale v tu chvíli již nebylo vyhnutí. V čekárně si se mnou chtěl za každou cenu povídat chlápek, kterej byl na testech DNA, aby dokázal, že nějaký dítě není jeho a nemusel na něj platit alimenty. Nemohl pochopit, proč mu nechci vyprávět svůj příběh. Možná si myslel, že jsem tam kvůli té stejné věci, jako on, protože doslova řekl: “Vždyť jsme na tom oba stejně kámo, jsme na jedný lodi, já vím, jak to chodí, tak nemusíš dělat tajnosti.” Nebyli jsme na tom stejně, rád bych si to s ním vyměnil.
Naštěstí mě brzy osvobodila sestra, když mě zavolala do ordinace. I když to tam vypadalo jinak, stejně se mi to všechno s doktorem Kordačem vybavilo. Sestřička byla moc hezká a já se neuvěřitelně styděl. Zároveň jsem se nenáviděl. A to jak kvůli tomu, že jsem šel včera k psychiatrovi, tak kvůli tomu, že jsem šel dnes na policii.
Doktorka: „Jděte tady za plentu prosím a svlékněte se.“
Sestřička: „Měli bychom vám udělat test na pohlavní choroby, v komunitě gayů je toho teď spoustu.“
Já: „Ale já nejsem gay.“
Sestřička: „Tady nám přeci nemusíte lhát. Jde nám o vaše zdraví, ne o vaší sexuální orientaci.“
Jelikož jsem si sám nebyl jistý svojí orientací ani tím, jestli by bylo horší, když by si ta sestřička myslela, že jsem teplej, nebo když by si myslela, že lžu, tak jsem nakonec souhlasil s tím, že si nechám udělat rozbor krve i moči. Když mi odebraly krev, daly mi klíč a poslaly mě s obří zkumavkou na záchod, který byl přes chodbu. Na dveřích záchoda byla cedulka: „Klíč v ordinaci, zamykat prosím.“ Moc se mi čůrat nechtělo. I když jsem se snažil, do zkumavky jsem načůral jen sotva jeden decilitr. Když jsem se při odchodu snažil po sobě zamknout, klíč se vůbec nechtěl v zámku otočit, tak jsem zkumavku s močí opatrně položil na zem a opřel o zeď, abych mohl použít při zamykání obě ruce. Klíč se v zámku vzpouzel a odolával fyzickému nátlaku. Nakonec jsem ho přemohl a záchod jsem zamkl, ale asi ze samé radosti jsem si kopl do zkumavky s močí a rozbil ji.
Doktorka: „No nic. Tu zkumavku zaplatíte a za chvíli načůráte znovu.“ řekla mi a byla trochu nevrlá.
Sestřička: „Teď vám dáme něco na uvolnění řitních svalů, položíte se na postel a doktorka se pokusí najít stopy po znásilnění.“
Jistě chápete, že jsem nemohl na takový způsob vyšetření přistoupit. Kategoricky jsem to odmítl a snažil se zjistit, zda neexistuje jiný způsob. Doktorka se sestrou se se mnou ovšem zřejmě nehodlaly příliš bavit a náš rozhovor brzo vyústil v ostrou hádku, takže jsem raději odešel. Z domova jsem zavolal tomu inspektorovi a řekl jsem mu, aby oznámení stáhnul.
Ozvalo se hlasité pípnutí a někdo zakřičel: „Dobrý, díky, teď běží reklama, pokračujeme za pět a půl minuty.“ Rozsvítila se všechna světla ve studiu a vypukl čilý ruch. „To bylo docela dobrý pane Emile, čekala jsem, že budete mít větší trému.“
Emil: „Děkuju moc paní moderátorko. Párkrát jsem se docela zaškobrtnul, ale jsem tu hlavně, abych sdělil lidem svůj příběh a to se snad podařilo.“
Moderátorka: „Ano, samozřejmě. Nechcete něčeho napít nebo tak? Za chvíli se zase začne vysílat, položím vám jenom pár otázek a bude to všechno, nebojte.“
Emil se napil trochu limonády a nervózně čekal, až se zase spustí kamery. Podání žaloby mu nevyšlo, a tak doufal alespoň, že udělá dobrou věc pro sebe i ostatní, když o všem poví v televizním pořadu, který se zaměřuje na podivné anomálie v sexuálním nebo společenském chování. “Začínáme za dvacet vteřin!” zakřičel znova režisér. Emil si upravil kravatu a zhluboka se nadechl. Ozvalo se pípnutí.
Moderátorka: “Vítám vás zpět po komerčním vstupu. Sledujete pořad Kdo ví co je normální? a mluvil k nám pan Emil. Teď položím panu Emilovi několik otázek a ukážeme si, že pravda je možná trochu odlišná od toho, co jsme právě slyšeli. Jste připraven pane Emile?”
Emil: (poněkud nerozhodně) “Ano, jistě.”
Moderátorka: “Předně bych se vás chtěla zeptat na toto: tvrdíte, že jste měl pohlavní styk s tím panem doktorem, aniž byste si to sám přál, ale jak je možné, že mladý zdravý muž jako vy, se neubrání vetchému starci?”
Emil: “No asi především to bylo těmi prášky, pak také Jarda umí výborně přesvědčovat lidi a vůbec není vetchý stařec, kdybyste viděla jeho nohy ...”
Moderátorka: “Nezdá se vám to trochu familiérní nazývat člověka, který vám podle vaší výpovědi tolik ublížil, křestním jménem?”
Emil: “Tedy chtěl jsem říct pan doktor Kordač, přeřekl jsem se.” (je evidentně značně nervózní)
Moderátorka: “Ano jistě, to se může stát, ale pozvala jsem si na dnešní večer hosta, který nám pár věcí osvětlí. Přivítejme pana Kamila.” nad hledištěm se rozsvítil nápis POTLESK a několik lidí, kteří ve studiu úchylnou debatu sledovali, se roztleskalo.
Moderátorka: “Vítám vás v našem studiu pane Kamile, můžete nám prosím říci, jaký vztah máte zde k Emilovi?”
Kamil: “Byli jsme přátelé, než Emil zjistil, že je gay.”
Moderátorka: “Vím, že to může být pro vás těžké, ale proč jste nezůstali přáteli i nadále?”
Kamil: “No Emil se hodně změnil, choval se potom jinak a měl jsem taky strach z toho, že by mi mohl chtít činit nějaké návrhy nemluvě o jeho nemoci ...”
Moderátorka: “Prosím moment pane Kamile. K té nemoci se ještě dostaneme. Budete na to nějak reagovat pane Emile?”
Emil: “Já jsem ale řekl, že nejsem gay. A potom bych chtěl říct, že nevím, proč se mnou přestal Kamil kamarádit, když jsem ho zrovna v té době potřeboval nejvíc.”
Moderátorka: “Ano, to je pochopitelné, že jste se upnul na svého nejlepšího přítele, poté co jste objevil svou novou sexualitu. Představoval pro vás v tu chvíli nejbližší osobu toho pohlaví, dokonce jsme něco slyšeli o nějakých návrzích. Jenom pořád nehápu, proč popíráte, že jste gay, když je to zjevné. Pan Kamil mi v zákulisí před začátkem řekl, že jste onoho zmíněného lékaře navštívil poté ještě minimálně jednou. Můžete nám říci proč jste ho navštěvoval, když vám podle vašich slov tak moc ublížil?”
Emil: “Navštívil jsem ho poté jen jednou, několik měsíců po tom incidentu, abych mu řekl, že jsem HIV pozitivní a že jsem se musel nakazit od něj.”
Moderátorka: “Proč jste si myslel, že jste nemoc chytil právě od něj?”
Emil: (dlouho přemýšlí, začíná se kroutit) “Promiňte, ale velmi nutně bych si potřeboval odskočit.”
Moderátorka: “My víme, co u vás toto nutkání způsobuje, ale pokuste se prosím udžet své choutky na uzdě. Jsme v přímém přenosu. Tak tedy proč si myslíte, že jste nemoc chytil právě od něj?”
Emil: (váhavě) “Protože jsem nikdy s nikým jiným nespal.”
Moderátorka: “Ale přece po nás nemůžete chtít, abychom vám to uvěřili. Já jsem si náhodou zjistila, kdo je onen zmíněný lékař a je to velmi vážený občan. On narozdíl od vás pane Emile tvrdí, že jste to byl vy, kdo vyžadoval pohlavní styk. Dále také tvrdí, že jste po něm sám chtěl, aby vám podal stimulující drogy, jejichž přítomnost ve vašem organismu potvrdil rozbor krve, který vám udělali na policii. Policejní lékařka vás také označila za homosexuála závislého na drogách se sklonem k agresivitě. Odmítal jste se prý podrobit vyšetření.”
Emil: “Ale ty drogy jsem měl v krvi, protože mi je dal sám pan doktor!” (Emil se začíná trochu klepat)
Moderátorka: „Dovoluji si tvrdit, že vaše verze je naprosto nepravděpodobná, ne-li nemožná. V krvi vám byly nalezeny stopy opiátů, halucinogenů a afrodiziak, které jsou mezi homosexuály velmi oblíbené. Při návštěvě psychiatra se žádné léky neužívají a už vůbec ne drogy v takové kombinaci a množství.“
Emil: „Ale to já jsem nemohl vědět, že se nic neužívá.“ (naštvaně)
Moderátorka: „Vaši sousedé vás také popisují jako podivína, který téměř nikam nechodí a chová v sobě zášť vůči celému světu. Také u vás nikdy neviděli žádnou dámskou návštěvu, což je další argument pro tvrzení, že jste gay.“
Emil to už nevydržel a vybuchl: „Tohle si nenechám líbit. Já jsem oběť!“ Vstal, kopl do stolku, u kterého seděli, a utekl ze studia.
Moderátorka: (poněkud zaskočena) „Tak to vidíte vážení diváci, kam až sociální izolace homosexuálů může vést. Nesmíme se ovšem na pana Emila zlobit, že chová ke světu kolem takovou nenávist. Pan Emil je zřejmě duševně nemocný a odmítavý postoj společnosti k jeho minoritě jistě jeho stavu nepomáhá. Všichni společně doufejme, v Emilově zájmu, že vyhledá odbornou pomoc.“ POTLESK „Náš pořad skončil dnes poněkud předčasně, ale snad pochopíte, že to nebylo vinou mojí ani našeho štábu. Těším se na viděnou opět za týden, kdy zde budeme mít jako hosta mladého muže postiženého nutkavou touhou masturbovat na veřejnosti. Přeji dobrou noc.“ |
|
| Epilog |
Moudro od autora na závěr: “Není v přirozenosti člověka být tím či oním. Přirozeností člověka je toto hledat a poté se snažit se tím opravdu stát. Důležitým faktorem při tomto hledání jsou ostatní lidé a jejich představy o tom, čím nebo kým byste měli být.”
s věnováním mojí lásce Adélce, v listopadu 2004, Emil |
|
Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'LoT', 01.09.2006 15:12.
| Názory čtenářů |
11.05.2006 14:28
 Fixed Idea 
|
některý části bych ubral, naopak bych se pokusil povídku víc psychologicky rozpracovat, aby získala pořádnej dramatickej náboj.. ale celkově fajn..
|
11.05.2006 14:29
Fixed Idea
|
a tak asi jo, dávám T... |
11.05.2006 14:31
PaJaS
|
poutavě napsaný, nechtěl bych zažít ;-)) tip top |
11.05.2006 14:33
 Nechci
|
supr* |
11.05.2006 17:17
Zuzulinka
|
dočetla jsem až do konce, zajímavé čtení a dost děsivé..ještě že jsem na svou orientaci přišla docela normálně:-) |
11.05.2006 19:46
 Andromeda
|
*T tjo, Lote - válíš! :o) |
11.05.2006 23:44
Nechci
|
Tak příště o tom masturbantovi, jo? ;-] |
12.05.2006 03:14
Mario Czerney
|
 
próza ti jde mnohem líp než poezie, myslím
vadí mi tam během rozhovorů to jednoduché "já:", "doktor:", "já:"...dá se to snad snést ve druhém díle v rozhovoru ve studiu, ale stejně bych ty dialogy občas nějak "omastil"... Závěr trošku hořký, ale epilog výborný:-)
tip* |
12.05.2006 13:24
LoT
|
s těmi dialogy máš pravdu, nicméně druhou možností je neustále opakovat věty typu:
... řekl jsem,
... odpověděl doktor kordač,
a tak jsem mu pověděl ...,
... odvětil překvapeně
a podobně, zvolil jsem druhou formu, jinde používám toto výše zmíněné a taky s tím nejsem moc spokojený |
14.05.2006 10:58
kuřecí hovínko
|
dobře se četlo* |
07.06.2006 09:20
infinite 
|
Moc se mi to líbilo. Hlasuju pro uvozující věty k přímé řeči.
Manipulace okolí je někdy hrozná a fakt se někdy zdá, že se proti tomu nedá bojovat. |
08.06.2006 06:59
 Humble
|
Dost náročné téma, svižně napsané, i když některým pasážím úplně stoprocentně nevěřím :o)* |
08.11.2006 20:26
sokrates
|
dobrý |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|