Před horou Abanou

Nad prašným obeliskem napůl
zlomeným
se tyčí skála hory Abany
Bojím se, že mi bude smutno
až slunce zapadne

Krb nálad mi podpaluje
řeka s bagatelou o vlhké plísni
co vyčpí v profilu půlkruhu slunce
které oranžoví
Jak nádherný výjev!

Zapadají s ním i tvoje vlasy
vymáčené v rybízovém té
a zapsané v mém
spektru dobrých nálad-
vesměs nekonečném vesmíru...

Tohle všechno sentimentální
s trochou bobulí, rostoucích
nedaleko řeky
mě konečně dělá
pomíjivým

(zapomenu na tebe?)

A zase se rozplývám v tvarohu
altocumulu
Vždyť přeci vzácnost chvil
je zlatě oděna
pouze v nosních přepážkách
zhodnotitele!

Proto mám asi tolik rád
smítka pylu na tvém oděvu
a proto asi miluji
odvěky smyslový
a sotva kdy logosférický

větřík na pět

Zefyr?