Starosta  obce Vojtanov se podíval na sekretářku.

Dnes měla ještě kratší sukni, než včera. Vycítila jeho pohled a usmála se.

„ Mám ti připravit kávu?“ V jejím hlase vycítil flirt. Vybral dobře.

„Ne, Lenko, dnes ráno bez kávy.“ Ač byl na vrcholu sil, musel se začít hlídat. Lékař mu minulý týden naměřil vyšší tlak.

Odkašlal si a znovu zálibně spočinul na Lenčiných nohách.

„Zavolej mi správce.“ 

 Začali spěšně balit.

Házela nedbale věci do kufru a popoháněla svého muže.

Manžel chaoticky pobíhal po místnosti a své ženě v balení věcí spíš překážel.

Oba se narodili ve stejný den shodného roku. Dnes, třináctého června  jim tedy bylo přesně osmdesát.

„ Prosím tě, pospěš si,“ popoháněla Otýlie Marešová svého muže.

Karel Mareš bloumal po bytě.

„Nemohu najít svou zubní protézu,“ kňoural zoufale.

Otýlie byla narozdíl od svého muže velmi zachovalá žena. Osm křížků by jí rozhodně nikdo nehádal.

„ Pochop, že na protézu není čas,“ křičela. Její muž nedoslýchal.

Horečnatě pracovala.

„Můžou  přijít kdykoliv!“ 

  Správce úřadu byl sotva dvacetiletý mladík. Menší, podsaditý blonďáček, na kterého se lepily ženy, což mu obtloustlý, plešatící starosta nepokrytě záviděl.

  Tykali si. Všichni si na úřadě tykali. Zajímavý byl věkový průměr osazenstva úřadu. Nepřesahoval třicet let. Starosta Jiří Lichvář jim ve svých dvaačtyřiceti tento průměr kazil.

Dlouho nebude, pomyslil si správce Petr Kalfas a vstoupil do úřadovny.

„Dobré jitro,“ pozdravil ve dveřích s úsměvem.

„Á náš Casanova,“ nezapomněl si rýpnout starosta.

„Jakou jsme měli noc?“ zeptal se a zazvonil na sekretářku.

Objevila se během pár vteřin.

„Leničku udělej Petrovi kávu,“ poprosil.

Sekretářka ho obdařila svůdným úsměvem.

„Hned to bude, šéfe,“ prohodila žoviálně. Oba muži sledovali její vlnící se boky.

Petr Kalfas se pohodlně usadil. „Noc byla vášnivá.“

Starosta přeslechl poznámku.

„Asi víš, proč jsem si tě zavolal.“ 

 Kufry měli sbalené. Vybrala pouze nejnutnější věci.

Vlak jim odjíždí přesně za čtyřicet minut.

 Včera jim přišel telegram. Netušila, že od toho okamžiku se mnoho věcí změní.

„ Co tam píšou?“ zeptal se starý muž.

Otýlie Marešová rozbalila dopis.

„ To je od úřadu, přejou nám hodně zdraví.“  

Lichvář se otočil ke Kalfasovi.

„ Slyšel jsem, že byli nějaké obstrukce s tím vdovcem.“

Kalfas se začal ošívat.

„ No trochu jsme to podcenili,“ Měli jsme přece jenom vzít oba strážníky, pomyslel si a nahlas řekl: „Příště se to nebude opakovat.“

„To doufám,“ odvětil starosta. „Musíme se vystříhat těmto nepříjemnostem, chápeš, jak je veřejnost vůči těmto věcem citlivá.“

Kalfas se nervózně podrbal za uchem. Teď začne o preferencích.

„ A našim volebním preferencím by to mohlo uškodit.“

 S tím důchodcem to fakt posral. No co, stane se.

„Koho tam dneska máme?“

Petr Kalfas si odkašlal a otevřel desky. 

„ Musíme jít,“ stará žena muže popoháněla.

„Ještě si odskočím.“ Belhal se k toaletě.

 Pro toho starého vdovce odnaproti si  už přišli. Bavila se s ním minulý týden a shodou okolností byl jen o sedm dní starší, než ona. Všechno viděla.

 Otřásla se.

„Prosím tě, pospěš si.“

Připravila kufry ke dveřím.

„ A kam vlastně jedeme?“ Ozval se tlumený hlas ze záchodu.

Její muž nic netušil. Od včejšího dne jim odstřihli telefon.

„ Nevím,“ odpověděla pravdivě, „hlavně musíme pryč.“

Pomyslela na včerejší dopis.

„.....jménem starosty obce Vojtanov vás vyzývám, aby jste počínaje dnem 13 června 2010

nevycházeli z domu a vyčkali příslušných pokynů v souladu dle vyhlášky...“

 Zmuchlala ho. 

„Takže třináctého června manželé Marešovi.“ Petr byl zase suveréní.

„ Oba dva?“ zeptal se starosta.

„ Jsou na den stejně starý.“

Kalfas pomalu dopíjel kávu. Obec Vojtanov dostala loni od státu velmi slibné dotace. Obec s nejnižším věkovým průměrem v kraji. Obec s nejvyšší produktivitou práce.. Obec s nejnižší pracovní neschopností. Byl na sebe pyšný. Během dvou let se Vojtanov dostal mezi prvních pět obcí v republice. Podmínky pro přiznání dotací byly čím dál přísnější, jim se však dařilo.

„ Tak to prosím tě zase nezvorejte.“

Kalfas byl v sedle.

„ Nezvoráme,“ pomalu se zvedl.

„Chcete doktora?“ zeptal se ještě Lichvář.

Správce se usmál. „Zvládneme to bez něj.“ 

V osm ráno od Městského úřadu vyjelo auto obecní policie. Seděl v něm správce a dva ozbrojení policisté. 

„ Pospěš si!“ Otýlie byla nervózní.

Karel Mareš si umýval ruce.

Odemkla byt, vynesla oba kufry ven a snažila se  přivolat výtah. Její muž si obouval boty. Šlo mu to pomalu.

   Modrobílá fabie zaparkovala před domovem důchodců. Z auta vylezl světlovlasý muž a dva uniformovaní policisté.  

  Devětasedmdesátiletá Růžena Málková, která seděla na lavičce před domovem důchodců, je sledovala. Muži vešli do budovy a přivolali výtah. 

  Otýlie Marešová mačkala černé tlačítko výtahu. Byl obsazený.

„ k čertu,“ zaklela. Její muž jí držel za ruku oba tiše sledovali přibližující se zdviž.

  Růžena Málková, která příští týden v plném zdraví oslaví své osmdesáté narozeniny uslyšela dvě tlumené prásknutí. Asi šampaňský, pomyslela si a polohlasně dodala. „Tady v tom domově furt někdo něco slaví.“ 

 Starosta obce Vojtanov zvedl sluchátko telefonu.

„Lichvář,“ představil se.

Z druhého konce aparátu se ozval spokojený hlas.

„Jirko,“ Petra Kalfas byl na sebe pyšný, „ můžeš prosím tě upravit graf průměrného věku naší obce o dva procentní body směrem dolů?“

Starosta se zasmál. „ Takže jsme zase mladší?“

„ Přesně tak.“