Pár minut zdržení a viděla jsem jenom koncová světla mého autobusu číslo 122. Zastávka byla prázdná a kolegyně mi ještě z odjíždějícího autobusu zamávala. Ach jo. Sedla jsem si na betonové sedátko s odevzdaným výrazem, že mám před sebou několik minut čekání na další spoj do civilizace. Pak mě ale napadla spásná myšlenka - o pár zastávek dál jezdí ještě jeden spoj, který má podobnou trasu. Rychle jsem se tedy zvedla a vyrazila - třeba ještě chytím i ten autobus, který mi zmizel za zatáčkou.
 Pohlédla jsem na hodinky a zrychlila krok. Sice jsem v hlavě neměla jízdní řád linky 212, ale lepší chvilku na zastávce počkat, než opět sledovat koncová světla, jak mizí v dáli. Místy jsem i popoběhla, když se přede mnou objevila cílová zastávka a k ní právě zajíždějící autobus.
 "Kruciš," procedila jsem přes zuby a vyrazila. V běhu jsem nikdy nevynikala, spíše jsem se držela průměru, dnes jsem ale měla skoro křídla. Autobus už téměř zavíral dveře, když jsem do něj vpadla a zhroutila se na sedačku. Dveře zaklaply, řidič odpíchl stroj a vyrazil. Stále trochu zadýchaná jsem sledovala krajinu za oknem, jak se mění z okrajové části Prahy na paneláky a hypermarkety. Občas zasvítila nějaká zeleň - jaro ještě nepropuklo svojí celou silou, takže místy malá jezírka zrcadlila šedé mraky, které se nad Prahou honily.
 Z reproduktorů se ozvalo jméno zastávky, ale nějak jsem neposlouchala. Za oknem mne totiž zaujal shluk lidí v uniformách. Zaujali mě natolik, že jsem se zvedla a vystoupila. Když nic jiného, tak tady můžu chytit další autobus a dojet domů. Zvědavost byla silnější než potřeba přijet domů do prázdného bytu první. Přešla jsem silnici a přistoupila k lidem, v nichž jsem rozpoznala nádražáky. Všichni koukali jedním směrem a nejblíže stojící postava zaregistrovala nově příchozí. Otočil se na mne, usmál se svou vousatou tváří a zase se obrátil pryč.
 "Dobrý den," zašeptala jsem k němu. "Na co tady všichni čekáte?" Znovu se ke mně otočil, tentokrát s trochu překvapeným výrazem.
 "Na vlak přece," opáčil. Rozhlédla jsem se a nikde jsem si nevšimla kolejí, po kterých by ten vlak mohl přijet. Začala jsem si myslet, jestli se všichni nezbláznili, když v davu zašumělo. Obešla jsem je a zahleděla jsem se také stejným směrem. Na jezírku se začala vlnit voda a zničehonic ze z něho vynořila lokomotiva. Taková zelená, se znakem ČD. Když se vynořil i poslední vagón, vlak zpomalil a zastavil. Mezitím za mnou přišel nádražák, se kterým jsem se před chvilkou bavila.
 "To víte, koleje byly zaplavený, tak se rozhodlo, že to zkusí projet," pronesl ke mně omluvně. Asi mu došlo, že kdo nezná souvislosti, nemůže pochopit, co se tu děje. "Ale hlídáme - kdyby k něčemu došlo, musíme lidi dostat ven," dodal ještě. Vlak se už zase rozjížděl směrem k dalšímu jezírku. Nádražáci s napětím sledovali, co se bude dít. Lokomotiva se opět zanořila do vody a za ní ještě dva vagóny. Třetí sebou nějak podivně cuknul, to už však nádražáci nečekali a rozběhli se. Během několika vteřin lokomotiva vyplavala a obrátila se na bok.
 "Honem, pojďte," vykřikl můj nádražák. "Vezměte si ten poslední vagón a dostaňte všechny ven." V první chvíli mě to překvapilo, ale nečekala jsem a rozběhla se ke konci vlaku. Ti lidé dlouho nevydrží, tak každá vteřina dobrá. Vzala jsem za dveře, otevřela je a zůstala stát s otevřenou pusou.

 Když jsem vstoupila dovnitř, upřelo se na mě mnoho očí - vagón byl totiž úplně plný. Hned u dveří seděli dva hnědí jezevčíci spolu s bílým pudlem, ostatní místa byla obsazena bílými králíky. Nechápala jsem, navíc když z ostatních vagónů nádražáci vyváděli promáčené lidi. Psi i králíci byli mokří také, tak jsem dlouho nepřemýšlela, popadla hned z kraje pudla a jezevčíka a rychle s nimi ven. Mezitím mi přišli na pomoc dva nádražáci, tak jsem jim psy svěřila a vrátila se pro další. Netrvalo dlouho a vagón byl prázdný - zato na plácku před jezírkem to vypadalo jako na dvorku. Psi už byli pryč, králíci se však pořád vyhřívali na nesmělém sluníčku, které jen s obtížemi proráželo mraky.
 Obcházela jsem králíčky, někteří z nich byli ještě maličcí, jiní už dospělí, dokonce jsme tam našli i dva s ještě nerozlepenýma očima. Vydala jsem se jim hledat maminku, zatímco ti dva nádražáci dále kontrolovali, zdali jsou všichni v pořádku. Netrvalo dlouho a maminka byla na světě.
 "Tak bráškové, pijte," pobídla jsem je a přistrčila jim čumáčky k cecíkům. Jeden z nich se začal hladově krmit, ale druhému se moc nechtělo. Ani po mém pobízení. Shodli jsme se tedy, že to asi bráchové nebudou a vyrazili pátrat dál. Zanedlouho jsme našli i druhou mámu a králíček se začal šťastně ládovat mlíčkem. Sedli jsme si všichni tři na bobek a sledovali tu idylku. Tu jsem v dáli zaslechla hukot motoru.
 "Stodvacetdvojka," blesklo mi hlavou a vystartovala jsem zpět na zastávku. Nic jsem nedbala, že mi mokré kalhoty pleskají o nohy a z kabelky kape voda. Hlavně stihnout autobus ...