Petr a Petra

     Rozednívá se. Petr se probudil, otevřel oči a oknem taxíku mu do nich vnikl nepříjemný proud světla. Teplý žár dívčího těla, které na něm leželo, mu nepřipadal nepříjemný. Měl hroznou kocovinu a podle toho si taky zkoušel domyslet, co se asi dělo včera večer. Taxík se pomalu šoural nějakou Pražskou ulicí a Petr mrkl na taxametr. Ale ne, teď nemá sílu řešit placení. Holka, která s ním spala na zadním sedadle, se lehce pohnula. Petr se těšil, až se vzbudí a on se jí bude moct zeptat na jméno a na to, jak se vlastně seznámili.
     Tágo stálo na červenou a Petr pozoroval, jak nějaký mírně obtloustlý starší pán běží na tramvaj, která už čekala v zastávce. Jak běžel, vlála za ním jeho sněhově bílá šála. Asi tak dvacet kroků od tramvaje se mu ta šála svezla kolem ramen a spadla na zem, kde vypadala, jako nějaký vzácný druh hedvábí jen tak pohozený na špinavém chodníku. Ten chudák si toho ani nevšiml, teď stojí v tramvaji, jeho silueta je jasně vidět, a čeká až se rozjede. Někde z dálky se ozval mužský hlas: "Šááááláááá". Tramvaj odjela a šála svítila na Šedivém chodníku. Zelená, auta se rozjely. Petr se otočil, jak jen mu to dovolovalo její spící tělo, a sledoval bělostnou šálu. Ještě viděl ženu s dětmi, jak ji berou do rukou a věší ji na tramvajovou zastávku, potom se mu to místo ztratilo z dohledu a to byl pro Petra konec příběhu se šálou.

     Všichni mu říkají "Gůgls". Asi proto, že jeho pravý jméno je pěkně blbý. On si to teda aspoň myslí. Teď ale myslí na něco jinýho - jenom na dvě věci. První je nesnesitelnej pocit studenýho žáru a třes rukou a druhá věc, na kterou myslí, je kapsa u bundy. Není to ale jeho kapsa. A to je právě ten důvod, proč teď jeho mozek a žlázy produkující adrenalin pracujou na plnej výkon. Musí se nepozorovaně přiblížit, nevzbudit pozornost těžkým dechem, potom vzít obsah kapsy a vypadnout. Ano, VYPADNOUT! 
     Hlavně se nedívat do očí. Je lepší nevědět, koho okrádáš - je to jedno. Krádež není dobrá věc, ale vy byste to neudělali, kdybyste měli takovej absťák, že nemůžete ani normálně dejchat? Hlavně, aby už to bylo za nim. Zadržet dech, chůze, kapsa a ... útěk!

     "Nazdar Fejfar, zdravím." 
     "Dobrý ráno, poručíku, jakpak jste se vyspal?"
     "Fejfar nebuďte vtipnej. Jak dlouho jsem spal?"
     "No ... dlouho, už bude půlnoc. Tomu říkám příjemně zkrácená noční služba. Docela dost se toho stalo, ale žádnej strach, všechno jsem to vychytal. Za prvý: Hošt a Švestka vyjeli do terénu na hlášení nějaký starý vyzobaný slunečnice, že jí sousedi obtěžujou hlukem, a ještě se nevrátili. Za druhý: zase je tady Drahuš a za třetí: vaše žena volala, ale řek sem jí, že jste na výjezdu."
     "Výborně Fejfar, bez vás bych byl úplně ztracenej."
 
     protokol s Drahuš:

     Podezřelá osoba, později identifikovaná jako Drahomíra Krocíková nar. 14.05. 1983 bytem Hoffmannova ulice čp. 50, Praha 16, byla zadržena při znečišťování veřejného prostranství obsahem nádoby na odpad, která je majetkem městské části Praha 16. Při identifikaci odmítala spolupráci a jevila známky užití psychedelik. Jelikož tato Drahomíra Krocíková nar. 14.05. 1983 bytem Hoffmannova ulice čp. 50, Praha 16, byla zadržena již dříve za držení a distribuci psychotropních nebo omamných látek, byla převezena na stanici a legitimována ...

     Postarší profesor češtiny Karfiol se díval u snídaně na televizi a zvláště ho zajímaly zprávy. Ke krátkému shotu o zadržení dodávky heroinu směřující do Prahy přikusoval jablečný koláč a k bilancím, které uváděly zaručeně přesné údaje o počtech dětí závislých na drogách, pil kakao. Byl však znechucen. Když se před odchodem do práce prohlížel v zrcadle, vzedmul hruď, nasadil do obličeje výraz spasitele a řekl: "Kdo jiný je zachrání, když ne my?".

     "Prosimtě, kde jsi včera byla? podívej se jak vypadáš. Mě docela vadí, že se takhle ničíš. Jsi moje nejlepší kamarádka a já mám o tebe strach." 
     "Mluvíš skoro jako mí rodiče, víš co, ty se mi taky pořád míchaj do života, a to od kamarádky nepotřebuju."
     "A víš ty krávo, proč to dělaj? Protože tě maj rádi!" Drahuš se tváří trochu provinile, ale ne zas moc, a špitne:
     "Promiň Petro." 
     Pak ale zase nasadí sebevědomý úsměv, který jí skoro zamaskoval kruhy pod očima, protože se po školní chodbě k nim blíží její oblíbený samec v kalhotách, které nosí proklatě nízko. 
     "Nazdar Drahuš."
     "Čau, já jsem byla včera na fízlárně, jsou to naprostý paka, víš co, prostě mě sebrali a já jim nic neřekla. Chápeš? Víš co? Ani slovo. Ale bylo to docela psycho, protože jsem byla pěkně sjetá, víš co?"
     Samec věnoval Drahuš pár obdivných pohledů, pár vět, o tom, že je opravdu třída, taky řek asi desetkrát "víš co?" a pak odešel. 
     "Prosimtě Drahuš, proč to vlastně děláš?"
     "Někdy mi připadá, že se svět skládá jen z odstínů šedi a všechno je takový stejný - stejně šedivý. Když si dám LSD, nebo aspoň jointa, tak vidim mnohem víc barev, věci mi připadaj hezčí a občas si, třeba jenom na chvíli, připadám i šťastná. A to mi za to stojí."
     Pak začalo zvonit a obě slečny vešly do třídy, kde právě profesor Karfiol zahajoval hodinu češtiny spasitelskou činností - prováděním primární drogové prevence:
     "... kam až to může dojít? Ptám se. Budou žít v budoucnosti jenom feťáci? Je jich čím dál tím víc. Začíná to jedním pivem nebo marihuanovou cigaretou a jak to končí, no? Takhle by to civilizace nikam nedotáhla. Kázeň! Morálka! Disciplína! A za všechna ta slova dávám vykřičník ..."

     Petr šel navštívit kamaráda. Chtěl ho vytáhnout někam na jointa nebo na pivo a postěžovat si někomu, že mu ukradli peněženku i s dokladama. Martin bydlí v docela hnusnym činžáku, ve třetim patře. Když vylez Petr do toho správnýho patra, uviděl přede dveřma Martinova bytu dva fízly, jak čekají, než jim někdo otevře. Zevnitř byla slyšet hodně nahlas puštěná televize a zvučný smích lidí, intoxikovaných THC, kteří mnohem lépe než ostatní oceňují humor. Martin otevřel dveře.
     "Ano?"
     "Dobrý den, policie. Co tady prosímvás děláte, že jste tak hluční?"
     "My tady hulíme a čumíme na Simpsonovi, pojďte dál. Jé, ahoj Petře."
     Nějakej Martinův kámoš, kterýho Petr neznal, si vzal na starost ty dva chlupatý a dva kamarádi si mohli na chvíli promluvit o zasraně zkurvený ukradený peněžence a o programu na večer. 
     "Ano? Dobrý den paní Šimáčková."
     "Von vás ten smích přejde, už jsem na vás zavolala tu policii, za chvíli tady budou."
     "Jo policie ... ta už tady je pojďte se podívat."
     Paní Šimáčková by se nikdy neodvážila do Martinova doupěte vstoupit, ale jen se tak trochu naklonila dovnitř a naproti jí přicházela uniformovaná ruka zákona se smotkem v ruce.
     "Švestkóóóó, pojď se podívat, je tady ňáká hnusná baba a vyhrožuje policií!"

     "Stejně jsme udělali dobře, že jsme sem šli ... víš co ... Drahuš ... nauč mě balit špeky ... ten Karfík je takovej vůl, že jsem prostě měla chuť něco takovýho udělat ... víš co ... mě se taky někdy zdá, že se svět skládá jen z odstínů šedi." Drahuš toho přes hlučnou hudbu Petře moc nerozuměla. Drahuš viděla moc barev.
     Petr si užíval hromady lidí, kouře a decibelů, když zahlídl mezi míhajícími se postavami nějakou, která výrazně zvýšila hladinu jeho hormonů. Houpavým krokem proplul davem, aby se mohl lépe pokochat pohledem, když se mu do výhledu někdo vpotácel. Ten někdo se dal právě do řeči se slečnou, která seděla vedle cíle jeho pohledů. Měl na zádech napsáno "GOOGLES". Kdyby nestál k Petrovi zády a kdyby se Petr díval víc na něj, než na holku, se kterou se hodlal seznámit, tak by viděl, jak Gůgls vyndavá z kapsy jeho peněženku a vyměňuje jí s Drahuš za malý pytlíček bílého obsahu.
     Fejfar a poručík museli vyjet na zatčení sami, protože Švestka s Hoštem se sice už vrátili, ale nebyli ve stavu, aby mohli provést policejní zákrok. Poručík zařval Fejfarovi do ucha, aby to vzal druhou stranou, a začali systematicky hledat svojí oběť - hnusnýho feťáka, kterej je tak nebezpečnej společnosti a celý civilizaci, že je nutný ho neprodleně izolovat a pak vrátit rodičům.
     Zatímco poručík zneškodňoval Gůglse, Fejfar pozoroval jak Petr učí nějakou holku balit jointy. Byla to Petra a ti dva se zrovna poznali. Záviděl jim jejich mládí a to, že nemusej po nocích honit fetku, která utekla z domova. Měl chuť jim ze závisti trochu znepříjemnit večer malou kontrolou osobních dokladů, ale neudělal to. Tím pro Fejfara příběh Petry a Petra skončil.

     "Prosimtě Milane vstávej" snažila se paní Karfiolová vzbudit svého muže. "Už našli Radima, musíš pro něj zajet." 
     Starý profesor češtiny Karfiol se oblékal a poslouchal lamentování své ženy -  matky jeho syna. Jeho zkaženého syna. To ráno neřekl ani slovo, dokonce ani nesnídal.
     "Milane, co budeme dělat? Asi ho budeme muset poslat někam na léčení, nebo já ... nevim." Začala plakat. Karfiol objal svoji ženu, aby jí dodal trochu klidu.
     "A Milane vem si šálu, je tam zima."