| Prolog |
|---|
| Tento sen se mi zdál v roce 2000. Při psaní tohoto díla se budu snažit vzpomenout si na co nejvíce dějů i detailů... |
|
| SEN |
Jdu do kina. To kino znám, je to kino "Beseda" v naší čtvrti, kam jsme chodili když jsme byli malí. Nejdu tam sám, se mnou jde dav lidí. Všechno jsou to muži přibližně ve věku od dvaceti do třiceti let. Trochu se strkáme, protože dav je těsný a všichni spěchají dovnitř -bude se hrát nějaká interaktivní podívaná, do které bude moci divák přímo zasahovat. Všichni se těšíme, očekáváme dobrodružství.
V kině začnou okamžitě pouštět záběry ze starověkého Říma plné bojů a násilí. Děj mě strhává natolik, že vnikám do něj a stávám se jeho součástí...
Jsem gladiátor v aréně. V tom Římě. Bojuju s ostatními gladiátory, velmi surově, rány mě bolí: co je to za život? Řeknu si, že je život nesnesitelný a nechám soupeře, aby mě zabil. Zemřu, ovšem vzápětí se inkarnuju znovu jako gladiátor, znovu jsem v aréně, znovu bolestivě bojuju. Několikrát za sebou takhle umírám a znovu se rodím do dalšího boje. Matně si uvědomuju, že jsem byl v kině, že je to interaktivní film, že by měla být možnost z toho nějak "vyskočit", ale vůbec netuším JAK i když zkouším různé mentální techniky. Po několika dalších smrtích a zrozeních si uvědomuju, že nechat se zabít nic neřeší a jen problém odsouvá do další inkarnace.
Další část snu. V ní si již nepamatuju na předchozí části s kinem a Římem: jsem na lodi. Je středověk. Jsme Židé, a plavíme se do Izraele/Palestiny, protože v Evropě nás nemají rádi a utiskují nás. Loď je rozvrzaná stará kocábka, pořád se houpe. Máme hlad a žízeň. Je tam jedna žena, která chce kojit dítě, ale nemůže, protože její vyhublé a splasklé prsy nejsou schopny vytvořit mléko. Dítě pláče. Jdu za rabínem, který je naším vůdcem a zorganizoval celou plavbu. Říkám mu, že podmínky jsou nesnesitelné, že to nevydržíme, že musíme otočit loď a doplout zpět do Evropy. Hádáme se. Říká, že přece putujeme domů do Izraele. Já na to odpovídám, že já chci domů do Brna, ať otočí loď. Sice si asi nepamatuju nic moc z mého reálného života, ale informaci že bydlím v Brně kupodivu ano... Nevím jak tato část snu končí, asi nějak tou hádkou.
Další část snu. V ní si nepamatuju ani kino, ani Řím, ani loď. Jdu za tátou do práce. Práce (nemocnice u svaté Anny) vypadá úplně stejně jako v reálném světě, vcházím do chodby, na jejímž konci má táta ordinaci. Bůhvíproč odbočím na začátku chodby doprava a ocitám se v módním salónu. Tam se mnou jsou kosmetičky, ženy staré asi jako já. Myslí si, že já jsem tam přišel na brigádu pracovat jako model. Začínají mě tedy oblékat do šatů. Šaty jsou podobné oděvu šaška či klauna: člověk v nich vypadá velmi směšně, ponižujícím způsobem. Na tvář mi patlají bílý makeup, na rty masku úšklebku a možná i klaunský nos. Pak se mi posmívají jak vypadám směšně (přitom jsou to ony samy, které mě tak oblékly!) Posmívání trvá asi pár minut a já toho mám dost. Zvedám se, že chci jít pryč, k tátovi do práce. Nechtějí mě pustit. Zadržují mě normálně rukama, ale mají nadlidskou fyzickou sílu, které nedokážu vzdorovat. Přemýšlím: musím jim dát najevo, že nejsem najatý model, ale vlastně zákazník toho salónu. Zatvářím se klidně a říkám: "Zaplatím a odejdu". Začnou se ke mně chovat jako k zákazníkovi, vezmou ode mě peníze a pustí mě ven. Jdu k tátovi, ten mě zavede do vedlejší místnosti, tam je hodně příjemná milá holka, trochu smutná, která mi ukazuje, jak se ovládá nějaký scanovací program na počítači. Budu na něm pracovat jako brigádník pro nemocnici.
Předposlední část snu. Jsem v psychiatrické léčebně. Všechno je tmavé, černé. Jsem dítě kolem deseti let, ostatní pacienti jsou rovněž děti. Nevím to jistě, ale možná mají na hlavě kipy (čili jarmulky čili židovské čepičky). Pořád se dělají nějaké aktivity, já jsem vždy poslední. Celé to vede přísná žena kolem čtyřicítky s černými vlasy. Z jejího pohledu čiší zloba. Stále mi nadává, že nic neumím, že jsem stále poslední, že jim to všechno kazím. Zatváří se vážně a řekne: "Daniel ještě nepochopil, že ..." místo těch tří teček říká co že jsem to nepochopil, ale jsou to slova která mi v tom snu nedávají žádný smysl a později se mi nikdy nezdařilo si na ně vzpomenout. Její asistentky - sestřičky jsou chladné a bezcitné. Chovají se k nám netrpělivě a hrubě. Jednou s jednou z nich bojuju a kousnu ji do ruky: je tam kov, ona je robot! Stále jsou všude kolem reklamy na nějakou firmu. Jíme jídlo vyrobené v té firmě a používáme věci taktéž odtamtud. Musíme. Jednou se rozhodne, že půjdeme domů. Sedím na židli a mám v ruce nákupní tašky. Chci se zvednout ale nechci přitom pustit tašky, které jsou zakleslé do opěradel židle. Ta ženská mi říká že nikam domů nepůjdu. Začnu křičet, že odmítám toto prostředí, že je to samý podvod, zlo a reklamy, že nechci, nechci, nechci! Okamžitě se propadám i s židlí do nižšího patra.
V nižším patře je hospoda, já ležím u sudu, z něho se čepuje pivo. Je tam černo a všude cigaretový kouř, hosté se hlučně baví a smějí, mě ignorují. Je mi tam strašná zima.
Najednou se objevuje sestřička z léčebny. Říká: ta doktorka Novotná tak dlouho bušila na bránu, klepala, prosila, vyváděla, až jsme ji museli pustit dovnitř. Otevírají se dveře do jasného bílého světla. Vstávám, jdu do světla, tam se objeví máma a táta (pozn.: máma se v reálném světě opravdu jmenuje Novotná a opravdu je doktorka). Máma se ptá táty: "Proč jsi ho dal do tak hrozné nemocnice?" Táta pokrčí rameny: "No - myslel jsem, že to pro něj bude dobrý..."
Poslední část snu. Pamatuju si módní salón i psychinu. Jsem na Fakultě informatiky (tam jsem v reálu v té době chodil do školy). V posluchárně přednáší profesor Zlatuška. Se mnou tam sedí máma a babička, velmi dobře Zlatuškovi rozumí a smějí se. Já jeho přednášce nerozumím, ale chtěl bych. Přichází kolega, že sedím na jeho místě. Chci ho pustit sednout, ale nemůžu se hýbat. Vezme mě a přenese do židle blíže konce sálu. Přichází další kolega, opět chce pustit na místo, opět mě přenese dál od přednášejícího. Tak se to několikrát opakuje, postupně mě vynesou až ven z posluchárny a přitom mi vezmou náramkové hodinky.
Jsem ve vstupní hale fakulty, kam mě přenesli. Kolem chodí lidé, hlavně mladí studenti. Jsou tam také trojrozměrné animace, celkem hezky udělané, hýbají se a svítí. Stěžuju si lidem, že se nemůžu hýbat. Jedna žena mě pohladí po hlavě: "To nevadí, koťátko, vezmi si papírek." Vezmu si papírek a píšu. Píšu, že mi na světě chybí nějaký zastřešující Řád nebo Cíl, ke kterému by se směřovalo a že bez toho se nedá žít. Kolem mě sedí další studenti a také něco píšou.
Poté sedím ve vstupní hale a poslouchám diskusi tří studentů. Baví se o mně. Říkají věci jako: "Byl na psychině, zeslábl, dal si ve škole jen tři předměty... To je hrozný, jak se z někoho jako ty nebo já může stát něco takového jako Danny... Ale to co on dneska napsal, to bylo dobrý, ne? Jo, to bylo dobrý." Mezi studenty je i jedna holka. Podívám se na ní a chci se usmát, ale na obličeji mám makeup z toho módního salónu, takže to vypadá, že se na ní posměvačně šklebím. Šklebí se na mně na oplátku taky. Přelézám nějaký plot či zábradlí. U toho mě z kalhot vykoukne kousek penisu. Holka se zasměje: "Bude striptýz?"
Stěžuji si zase, že se nemůžu hýbat. Přijíždí doktor v sanitce, říká že mám v nepořádku plíce, ať dýchám do přístroje. Chci jet tou sanitkou. Student, jeden z těch kteří se o mě bavili říká: "Proč tak spěchá? Stejně tam za chvíli bude!" Dýchám do toho přístroje. Chci se podívat na hodinky, jak dlouho ještě. Doktor říká, že žádné stejně nemám.
Přichází doktorka, ptá se mě kde jsem, kdo jsem. Říkám, že jsem Daniel Novotný a že jsem na Fakultě informatiky. Říká ano, jsi Daniel, ale nejsi na informatice, ale v Úrazové nemocnici.
Sen se prolíná s realitou: jsem skutečně v Úrazové nemocnici, doktorka která se mě ptala je psychiatr Úrazovky. Všechny ty sny se mi zdály poté co jsem spáchal sebevraždu skokem z šestého patra. |
|
| Názory čtenářů |
27.04.2006 10:28
 rebecca13 
|
... Danny, bráško, četla jsem jedním dechem... hele, ten úkol... jak seš s tím teďka na tom? něco mi říká, že tě něco stále oddaluje od tvého skutečného úkolu, tohle jsou retrospektivy, podívej se do future! kde jsme to skončili minule. Heliopolis? proč právě teď cítím spáleniště: spálené maso, co se děje? minule v Hellsu jsem jim vyprávěla, jen tak jsem naťukla tu naši aplikovanou řeckou mytologii... Petula, když viděla fotku mojí babičky... vše nasvědčuje tomu, co si o ní myslíme... a kluci měli o víkendu luky a šípy, až budu mít fotky, ukážů... měl Éros bráchu? nebo ségru? A nemůžeš někde vyhledat proroctví řádový sestry Emmerichový? furt to sháním ale bezúspěšně... |
27.04.2006 10:29
kalais
|
je to psycho
možná jsi někdy příliš popisný
ale jak jinak se sny...
dobré |
27.04.2006 10:33
Garth
|
To je taky psycho. Nevěděl jsem, že jsi páchal sebevraždu skokem ze šestého patra.
Moje sny jsou víc konzistentní.
A taky je nejlepší sny zapisovat hned po probuzení, jinak spoustu detailů zapomínáš, a pokud chceš, aby sen měl alespoň nějaký smysl, musíš si je pak plus minus domýšlet. |
27.04.2006 11:11
Zuzulinka
|
mívám podobné sny..jen se nepolínají tolik s realitou a pokud ano, tak jen v náznacích* |
27.04.2006 11:23
 Nechci
|
*** |
27.04.2006 19:34
fungus2
|
Hustý sen** |
27.04.2006 20:32
Monty
|
Jo jo, profesor Vondráček v jedný knize píše, že snové obrazy psychotiků bývají velmi bizarní. Taky je mám. :o)
|
28.04.2006 12:26
 stanislav
|
rozhodně zajímavý sny. |
29.04.2006 01:08
 Humble
|
drsný. |
14.05.2006 19:36
adelka
|
Danny, to je hodně zajímavý..... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|