To děcko se plížilo ulicemi jako smrad. Jako toulavá kočka. Obezřele při zdi, aby je někdo znovu nenakopl. Jeho zválené oblečení a krysí obličej přímo ke kopanci ponoukaly; ucouraný mop namísto vlasů, sopel utíraný do rukávu, těkavý pohled hajzlíka se špatným svědomím. I sociální kurátor by mu natrhl zadek. Přespávalo kdesi v kanále u Podnásepní a jeho rajon tvořilo území Ponávky z východu ohraničené řekou Svitavou, ze západu ulicí Vlhkou, z jihu Křenovou a ze Severu Cejlem. Brněnská Stínadla s areálem elektrárny a plynárny. Kdo zná Brno, naskočí mu při té představě husí kůže.

Nikdo z dospělých toho parchanta vlastně nevnímal, jen místní grázlíci si ho vychutnávali, jen pro ty polodivoké kocoury byl vítanou myškou na hraní. Podávali si ho někde ve skruži, kdesi mezi lebedou a odpadky. Je příjemné, když se můžete beztrestně vydovádět na někom, kdo je na tom ještě hůře než vy.

Žila v tomto bohem zapomenutém kraji jako opuštěný pes. Od rozhádaných rodičů, kteří ji neustále bili utekla již před lety a nikomu jinému ani za kus slova nestála. Ano, slyšíte dobře, pod tím nánosem zaschlé špíny a krve se skrývala křehká dívčí duše.

Její jídelníček tvořily plesnivé zbytky jídla z odpadkových košů, občas zpestřené ulovenou krysou nebo všudypřítomnými šváby, rozmačkanými cihlou v děravém hrnci. V zimě, když bylo nejhůř, šla své tělo za pár šupů nabízet před místní pajzly a putiky ožralým dělníkům, špinavým od sazí a šmíru. Ti si však jen odplivli před tou hromádkou kostí, pokrytých ušmudlanou a proděravělou kůží, někteří si dokonce kopli a vyprázdnili své tělesné dutiny do jejích zacuchaných vlasů. Zbitá, hladová a zapáchající se potulovala starou industriální částí Brna a vzlykajíc doufala v brzké vysvobození.

Již několikrát si chtěla sama sáhnout na život. Tenkrát v lednu, když si zbrázdila zápěstí střepem z rozbitého okna ji polomrtvou našel zatoulaný pes, venčící svého pána, jindy to byl bezdomovec, konající každodenní obchůzku brněnských smetišť. V nemocnici se sice najedla jako člověk a zakusila pohodlí teplé voňavé postele, po několika dnech ji však vyhodili zpět do mrazu, jako prašivého psa, jako starý nepotřebný kus nábytku, který jen zabírá místo novému.

Tentokrát ve svých představách listovala seznamem brněnských mostů a věží. I když si nakonec přece jenom vybere, najde potom odvahu? Dokáže se oprostit od toho svazujícího lidského pudu, jenž v takových situacích nalévá olovo do roztřesených nohou? Kéž by se tak alespoň měla za co zpít, zpít do němoty a skutálet dolů za šťastnější budoucností v pekle.

Musel to být zázrak, když vedle jejího bloumajícího shrbeného těla zastavil luxusní vůz a z něho jí podal ruku starší muž v černém obleku a krásnou vázankou, trochu povolenou, kolem krku. Hbitě nastoupila a začala si beze slova rozepínat třemi knoflíky spojený kus hadru, který zakrýval její nahotu. On ji však zadržel, usmál se na ni, pohladil po vlasech a nabídl šálek teplé kávy ze stříbrné termosky.

Auto se prohnalo kolem staré nádražní budovy a směřovalo směrem na Starý Lískovec. Celou cestu nepadlo jediné slovo, jen stále přetrvávající žoviální úsměv na hladce oholené tváři muže navozoval zvláštní atmosféru.

Vůz zastavil před garáží honosné vily na kraji Brna. Železná vrata na dálkové ovládání a světla rozžatá fotobuňkou byla pro ni neskutečným přepychem. Uvedl ji do prostorné jídelny vyzdobené drahým porcelánem a obrazy, nabídl židli a požádal o chvíli strpení než přinesou večeři. Její roztěkané oči nedůvěřivě projížděly všechny kouty a hledaly cestu k úniku. Za ta léta strávená na ulici se naučila nevěřit nikomu. Pak si ale vzpomněla na most a na zločin, jejž měla v úmyslu ještě před chvílí spáchat a došlo jí, že už ji nemůže potkat nic horšího, než co už stačila zažít tisíckrát ve svém bídném životě. Ani masochistický pedofil by ji neponížil víc než byla zvyklá.

Během pár chvil se na stole objevilo pečené maso s řádkou brambor, jehož vůni nebylo možné odolat. Bez vyzvání do sebe začala ládovat velká mastná sousta, jež co chvíli prolévala osvěžující limonádou. Takovou rozkoš nepoznala již léta.

Starý muž se mezitím pohodlně posadil naproti ní a s rozvahou příslušející jeho věku se pustil do jídla. Konečně začal mluvit.

Úspěšný lékař, který se nikdy neoženil, neměl žádné děti a jedinou radostí mu byla práce. Ne snad že by se nikdy nezamiloval nebo nezatoužil po dětech, ale medicína byla pro něho vždy na prvním místě. Na soukromý život nezbýval čas.

Chtělo se jí spát, ale ovládla se a dál do sebe soukala žhavé brambory a poslouchala zpověď starého podivína.

Celý život zasvětil výzkumu DNA, adaptability člověka na změny prostředí a zejména poslední dobou se intenzivně věnoval transplantacím orgánů.

Ona samozřejmě nerozuměla ani slovo z toho co vykládal. Dítě vychované divokými kočkami znalo školy jen z doslechu, sama v žádné nikdy nebyla, neuměla číst ani psát, natož aby rozuměla pojmům z moderní medicíny.

Jeho nejnovější výzkum, kvůli kterému již týdny nevytáhl paty z domu se zabýval…

Oči se jí zavřely pod vahou několika probdělých nocí a jako dítě na hřišti se sklouzla po polstrované židli do měkkého koberce.

Zdál se jí děsivý sen. Byla sama na poušti, mezi nekonečnými dunami žhavého písku, v hrdle strašlivé sucho a celé tělo spalováno miliony nemilosrdných paprsků. Chtěla utíkat, běžet pryč z toho pekla, ale jemný písek se bořil pod nohama a každý nový krok nesmírně pálil do holých chodidel. Upadla na záda a její voskové tělo se postupně roztékalo žárem žlutých uhlíků. Do očí jí nesvítilo jedno, ale hned dvě žhnoucí Slunce, zlověstně visící na obloze, násobící tak dvakrát svůj žár.

Pomalu otevřela obě oči. Ležela připoutaná na velkém lůžku, oslepovaná dvěma silnými reflektory, zářícími jasně bílým světlem. Lůžko bylo umístěné ve stísněném prostoru obehnaném tlustými skly, skrz něž tlumeně pronikal hovor několika mužů. Teprve teď si začala uvědomovat palčivou bolest na hrudi. S námahou zvedla hlavu. Její tělo bylo od pasu nahoru odkryté a z prsou jí vyrůstala cizí lidská hlava. Takřka bez krku, vlasy i obočí vyholené, těžko říci zda mužská či ženská, jen velké bělostné oči si ji zvědavě prohlížely.

Chtěla vykřiknout, ale snad to bylo vysílením, možná šokem, nepodařilo se jí vydat jiného zvuku než slabého vzdechnutí. Co je to ksakru za divný sen!

To už ale byl u ní muž v bílém plášti a ona cítila jak jí kůží v předloktí proniká chladná ocel injekční stříkačky a ona se opět ponořuje do mlhavých hlubin sladkého nevědomí.