Vylezla jsem z nádražky a hledala cestu do bytu Červený. Ta tma mě zmátla, nebylo vidět na krok a já to znala jen od nádraží k ní a nazpátek. Červená mě zklamala. Pořád s nim chtěla šukat. Stačilo, aby na ní sáhl a ona se orgasmicky kroutila a vzdychala. Když na ní nesahal, tak ji častoval  vtipnými trochu až ponižujícími poznámkami a díval se na mě. Měla jsem po půl roce hulení a tak smích střídal strnulost a tak dokola. Šla jsem tou tmou a míjela obrazy, který mi padaly do cesty, šla jsem a vůbec nebyl čas na přemýšlení, neměla jsem strach. Na popelnici seděla černá kočka a já si vzpomněla, že mě táta měl vlastně rád. Že jsme šli jednou zase tak z hospody, když on byl opilej a mně bylo šest, ve sklepě mňoukala koťata, který tam někdo nechal v krabici. Otec mi vzal jedno černý a řekl, že si ho můžu nechat. Udělala jsem mu domek z krabice a vyřízla dveře, okýnka, vystlala to dekou a on ho učil pít mlíko. Pak přišli sousedi, že to kotě je jejich a že ho musíme vrátit. Bylo to moje jediný kotě. Otec jim řekl, aby nám ho nechali aspoň přes noc, že ho pak vrátí. V noci jsem vůbec nespala. V televizi běžel nějakej erotickej film, on spal v křesle a já hlídala kotě, kdyby něco potřebovalo. Mluvila jsem na něj a ono spalo. Když jsem se druhý den vrátila domu, už tam samozřejmě nebylo. Ale důležitý je, že jsem si na to vzpomněla.. Nevim, jestli si to pamatuje i on nebo máma, tenkrát to bylo jiný. Pak jsem našla ten správnej barák, ten správnej vchod, dveře od bytu jsem musela trochu vykopnout, protože to nešlo a nechybělo moc, abych v zámku zlomila klíč. Lehla jsem si do postele Červený a usnula. Myslim, že přišli tak ve tři ráno, oba mi nakoukli do pokoje a začali se převelice smát. Poslala jsem je do tmy a zase rychle usla, protože jsem určitě nebyla zvědavá na jejich noční show. Ráno mě to probudilo asi už v sedum. Po marihuaně se velmi dobře spí a vstává. Sbalila jsem si svý věci, půjčila si od Červený Petra Bezruče – ten chlap psal normálně proti židům!, markýze de Sade a Hrabala a mašírovala jsem na stopa.

Do bytu jsem se dostala až někdy k večeru. V lednici kromě chlastu nic nebylo, ale otevřela jsem aspoň okno, abych se nadýchala usínajícího dne. Nikdy už nebudu pít s lidma, nepůjdu k nim domu. Tohle byla poslední štace. Sedla jsem si do okna, zbylo mi dvacet korun a nebyly ani cigarety. V koutě ležela černá kytara. Jen velmi potichu jsem na ni zahrála About a girl od Nirvany a zase ji odložila zpět do prachu, protože to byla jediná písnička, kterou jsem se na kytaru kdy naučila a myslim, že mi to stačí. Taky mě trochu nutilo přemýšlet. O lidech, který už nevídam. Kde teď žijou, jak se jim vede, proč mezi náma musí být takový bariéry. Přestala jsem s nima komunikovat ve chvíli, kdy se rozjela ta hra přetvářek, lží a pomluv a já nemohla nikomu říct, že mluvím pravdu, já vlastně už pak ani neměla sílu říkat někomu, co si o všem myslím a kam by to mělo směřovat. Seděla jsem prostě v tom okně, chtělo se mi hrozně kouřit. Pořád čekám na ten přílet mimozemských bytostí, ale nechci v tom nějak žít. Chci na to prostě jen věřit. Jako na Boha. Chci o tom před sebou mlčet, ale mít to a nebejt pak překvapená, až se to stane.

Co jsem to za člověka…

Za dveřma bylo něco slyšet. Potichu jsem je otevřela. Na rohožce v mý botě mňoukalo kotě. Černý. Tak ty si přišlo, sklonila jsem se a vzala ho do dlaní. Je to kocourek a říkam mu Táto.