Život šel dál, svou cestou bosou. Krůpěje padaly, tou ranní rosou. Krůpěje vína od vyschlých rtů, prahnoucích po bytí, po bytí, ve vesmíru. Vesmír však nemůže, určují jiní, kdo komu pomůže, kdo komu stíní. Stíní si navzájem, jak stromy v lese, kapičky potu své, každý si nese.
|