Tuto pohádku jsem měla ráda coby malý špunt. Knížka se mi ale bohužel kamsi zatoulala a tak jsem se rozhodla na její motiv napsat podobnou, vlastní.

V hlubokém lese, kde větve pokroucených stromů sahaly až na zem, nedaleko bažiny plné všemožné havěti stála polorozbořená barabizna. Slunce tam svými paprsky skoro nedosáhlo, a proto se celé místo halilo v šedočerný háv. Všichni obyvatelé okolních vesniček se tomuto koutu lesa zdaleka vyhýbali.

V chatrči, spolu s krysami a pavouky, žila ošklivá stařena. Její šedé vlasy se neposlušně kroutily okolo špinavého obličeje jako klubko hadů a tak je čas od času uhrábla rozpraskanýma rukama s černými drápy namísto nehtů. Když promluvila, tak se do všech koutů rozprchli i pavouci. V její duši se usadily chlad a lhostejnost.

Po podzimních plískanicích přišla krutá zima. Sníh zasypal celé okolí. Jednoho dne kolem vánoc se stařena vypravila do nedaleké vesnice. Slídila okolo domů a tajně se dívala do rozsvícených oken. Záviděla lidem jejich útulné domovy provoněné cukrovím a pohodu, která v nich panovala. V odpadcích hledala něco na zub, ale téměř neúspěšně. Znavená, promrzlá a se žaludkem kvílícím hlady se pomalu brodila závějemi, v nichž zanechávala hluboké černé stopy.

Na kraji lesa uviděla dvě schoulené dětské postavy. Patřily sirotkům, které macecha po smrti jejich otce vyhnala z rodné chaloupky. Nevěnovala jim pozornost a šla směrem ke své chatrči, kde na stůl vyndala pár kůrek chleba, které ve vsi našla.

 Zrovna když se je chystala sníst, uslyšela tiché zaklepání na dveře. Otevřela a viděla ony dva sirotky. Děvčátko drželo za ruku svého mladšího bratříčka, jemuž se po tvářičkách zčervenalých mrazem koulely slzy. „Dobrý večer, babičko“, oslovilo ji děvče, „nemohli bychom u vás přespat? Venku je veliký mráz a mám strach, aby bratříček do rána neumrzl“, špitla.

Nejdřív chtěla jen zlostně zabouchnout dveře, ale cosi, uvnitř jí samé, jí to náhle nedovolilo udělat. Otočila se tedy na patě a bez jediného slova odešla do špinavé místnosti a dveře nechala otevřené. Sedla si ke stolu, hltavě začala jíst starý chléb a nevěnovala pozornost dětem, které si sedly poblíž kamen a natahovaly k nim promrzlé ručky.

Když si chtěla do úst vložit další sousto, děvče se na ni otočilo a usmálo se. „Děkuju vám, babičko, že jste nás tady nechala. Nemáme kam jít. Tatínek nám umřel a macecha řekla, že musíme odejít. Nikoho nemáme.“ Ve stařeně jakoby zamrazilo a zároveň cítila zvláštní příjemné teplo okolo srdce. Chleba jí v ústech náhle zhořkl. Vstala a každému dala po jedné kůrce, co ještě zbyla. Když podávala kousek chleba Aničce (jak se holčička jmenovala) ta jí poděkovala a pohladila po ruce. Stařena překvapeně ucukla. Dlouho se na ni nikdo nepodíval, natož aby ji někdo pohladil. Většina lidí se jí štítila.

Nastal večer, a když chtěla zalehnout do postele, uvědomila si, že děti nemají kde spát. Rozestlala tedy rozvrzanou postel, děti do ní uložila a sama si na zem položila pytel nacpaný slámou. V noci nemohla usnout. Několikrát vstala a dívala se na ty dva k sobě se tulící drobečky.

Ráno vstala časně. Cítila se nevyspalá a rozlámaná, přesto měla zvláštní pocit, který dlouho nezažila. Zatopila v kamnech, přinesla vodu, ohřála ji a na dně velkého šuplíku vylovila kousek mýdla a staré rozbité zrcadlo. Umyla se a dokonce se i učesala. Potom uvařila dětem čaj a odešla k vesnici. Věděla, že těm malým musí obstarat něco k snědku.

Chodila od domu k domu a prosila, zda by jí nedali alespoň trochu jídla. Odevšad ji vyháněli a ve statku na ni dokonce chtěli pustit i psy. Ale ona vytrvala a štěstí se na ni nakonec usmálo. Jeden sedlák jí slíbil půl bochníku chleba a trochu brambor, když vyčistí chlívek prasat. Půl dne se lopotila. Kydala hnůj, až jí v zádech praskalo a po tváři stékaly pramínky potu. Když si pak ale v uzlíčku nesla slíbené jídlo, cítila se neobyčejně šťastná. Hospodář s ní byl spokojený a nabídl jí, že když bude chtít, může přijít i nazítří. Po cestě se ohlídla a její stopy ve sněhu neměly černou, ale šedou barvu.

Doma otevřela dveře chatrče a nestačila se divit. Nikde od stropu nevisely závoje pavučin, přes umyté okenní tabulky dovnitř pronikalo světlo a podlahu také nepokrývala vrstva stoleté špíny jako dřív. V kamnech hořel oheň a v konvici bublala voda na čaj. Uvařila brambory a těšil ji pohled na děti, které je celé hladové ještě horké loupaly a jedly. Večer ulehla na svůj slamník a znavená těžkou prací ihned usnula. Ráno se umyla, přichystala snídani a vyrazila za prací. Tak to pokračovalo několik týdnů.

Ze špinavé chatrče se stala útulná chaloupka a z ošklivé stařeny starostivá a upravená žena. Jednoho večera se posadila do křesla, z jedné strany se k ní přitiskla Anička a z druhé strany Pepíček. Hladila je po jejich blonďatých hlavičkách a vyprávěla jim pohádku na dobrou noc. Cítila se moc dobře. Když už skoro usínaly a ona je přikrývala v posteli, Pepíček se na ni otočil a rozespale zašeptal „Dobrou noc, maminko“. Srdce jí samým štěstím div nevyskočilo z hrudi. Uvědomila si, že ten hřejivý pocit, který cítí, je láska.

Chvíli se ještě dívala, jak spí a pak vyšla před chalupu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Stopy, které za ní zůstávaly ve sněhu, zářily jasně bílou barvou.