cesta je blátěná a zapáchá městskou stokou

v její tmě potuluje se bílé kotě na podpatcích

krmí se těžkým vzduchem a srst svou hladkou

máchá spolu s motýly v černém proudu sladkých slov

bílé kotě na ulicí sedí z očí mu kane krev

v zádech jeho stínem je sinavý pes

smutkem skrývá oči – to kotě je pokořený lev

a drápky tahá silně za závěs

aby rozkrylo tajemství černé barvy na své srsti

je potřísněná zkaženým medem

od včel smrti nastřádaný

v myších dírách s ledem

pověstmi lačně opředený

proč nemít to bílé kotě stále ve tvé hrsti?

JE BÍLÉ!