Na černých zdech krví stéká písmo hladové,

v rukou různorodá změť temperová,

žlutá moje břicho svírá a hlava neví, co je radostné,

vzpomíná a zvrací stesk zas a znova.

Mramorové sloupy čiší nedůvěrou k očím v prachu,

naklání se k černým zdím a tomu písmu v nachu,

naslouchají křiku zlámaných končetin

a umírají na střepech v barvách kopretin.

Kámen v tůni čeří vodu zakalenou smutkem barev,

vyhlazený oblázek prosí mrtvé duchy o krev,

aspoň kapku jedné vzpomínky zažloutlou jako břicho

naráz mění tíseň v chlad a po tůni rozléhá se ticho……