Ač zkroušená mysl stále zachycuje úponky okolního světa Já stojím dál - nehnutě, čekám co uděláš Pláčeš a já ti to odpustím, když se mě zeptáš Já plakat neumím a tichou závist ve mě ubíjí zvon etiky Jen slzu uronit a víc si přát zase za týden Přece není co skrývat a nový den se zarývá nehty do nás - zaživa pohřbených Ve své kráse a samostatnosti jsme v okovech vlastní vůle a ochoty - jsme svobodní Já tonu a ty pláčeš opodál Jsme dva z šesti miliard odsouzených A jediný kdo to mohl všem říci zemřel již před lety Už za pár vteřin mu to dojde Pak padne beze slova a s úsměvem na rtech Vydechne úlevou že to všechno ve zdraví přežil...
Epilog
Ty pláčeš a mé srdce praská jak kosti pod okovanýma botama...
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Shedias', 30.03.2006 23:19.
Člověče, máš to supr, ale já prostě nejsem schopnej se víc pročítat těma vážnejma tématama. Já v tom vždycky hned vidim patos a myšlenka je hned v hajzlu.
Ve své kráse a samostatnosti jsme v okovech vlastní vůle a ochoty - jsme svobodní
Já tonu a ty pláčeš opodál
-tohle si každopádně tipnu.*
jo a ten kdo zemřel před lety je asi dost konkrétní postava, co?