náhodou ses rozpomněl na zaváté sklo
a naklepané maso o zem zaplesklo
sepisuješ štěky, štěkáš do noci
dýchavičně chřadneš skolen nemocí
touhou spatřit dávno přenošené dítě
jehož pověst roky zdárně předchází tě
abys ve svém bytí pohřbil prázdnotu
kolik ještě musíš načít životů?

tak usazené magma ústy vyvěrá
a upřímnost se jeví jako důvěra