Místnost pomalu tichne, hosté se vytrácejí. Ze dveří je vyprovází mladý muž a pohled stařeny z veliké fotografie v černém rámu. Odcházejí tiše a spěšně, se zvláštní úctou a strachem. Těžko jim jejich strach vyčítat. Konečně muž potřese poslední rukou, zavře dveře a s lhostejným výrazem se vydá k hořícímu krbu.
“Už jsou pryč,” ohlašuje otrocky a pohledem sjede z třepotavého ohně na ženu zkroucenou v křesle vedle něj. “Zajímalo by mě, kolik z nich by přišlo třeba na oslavu narozenin, ne až na pořeb” vzdychne dáma a v jejím hlase se chvěje silné dojetí. “Nedělej ze sebe citlivku, Májo, sama jsi tu byla naposled, když se ti narodila Linda a ty nevěděla co s ní!” osopí se na ni bratr. “Zato ty jsi tu byl pořád,” vzlyká žena, “mami jedu studovat do Ameriky, dej mi na cestu, mami rád bych si udělal druhou vysokou, zaplať mi ji, mami potřebuju byt, mami potřebuju to a ono…A pak jsi stejně hned odešel!” “Víš dobře jak těžko s ní šlo vyjít! Nevydržela jsi to víc než půl roku a to tebe měla ještě radši.”
“Já jen…” špitne žena a polyká pláč, “vzpomněla jsem si, že jsem ji kdysi měla ráda.” “To mám štěstí, protože já už si to nepatuju.” “Jak to vůbec můžeš říct?!” vyděsí se dáma a její hlas nabírá na síle, “byla to tvá matka!” “Stejně jako tvá,” odsekne muž, ale po těchto slovech ztichne, neschopen dalších poznámek. V chladném vzduchu je slyšet jen praskající, smolná polínka a rozechvělé dojetí, které tu zbylo po smutečních hostech.
“Dobrou noc ,Májo,” vzdychne nakonec bratr a i jeho hlas zní najednou měkce, “netrap se, už stejně nic nenaděláš.” Pak odložil svou velkou dlaň na sestřino rameno a dál zíral do tančících plaménků čekaje na odpověď. Jenže ta se neozývá. Sestřin obličej zatrnul v teskné grimase a ona nepokládala za nutné ho měnit, jen dlouze stiskla uslzená víčka a svou rozvrásněnou dlaní hmátla po bratrově stahující se ruce na znamení smíření.
Dveře klaply a ona zůstala sama. Hledí na těkavé plamínky a její pohled je stále matnější, čím vlhčí jsou její oči. Snad proto, že už sama cítí jak stárne, nebo proto, že již poznala mateřství, zasáhla jí smrt matky hlouběji než očekávala. Matyáš měl pravdu, jejich vztahy byly chatrné a víc času strávily v hádkách, než v obyčejných rozpravách, ale přesto jí byla ta věčně nespokojená a urážlivá paní matkou a už to slovo přece něco znamená.
Pamatuje si, jak chodila s mámou na spartagiády rodičů s dětmi a jak si cestou domů vždycky koupily Pedro v trafice na rohu. Pak ale taky, jak se dohadovaly nad přihláškou na střední školu a nakonec nepřátelství, které si vybudovaly v dospělosti. Aspoň Marii to jako nepřátelství rozhodně připadalo.
Konečně jejím uplakaným očím klesla víčka. Oheň se pomalu udusil vlastní žravostí a nešťastné dámě klesla spící hlava na rameno. Najednou se jí ale zdá, jako by se znovu probudila. V krbu zas vesele hopsají třpytivé plamínky a kdesi za opěradlem jejího trůnu se ozývá podivný, kolíbavý hlásek. Trochu vyděšeně a trochu nadšeně vyskočí a otáčí se. Na zemi tu sedí zvláštní úkaz. Drobná postavička, snad děvčátko, otočená k Marii tenkými zádičky, velká asi jako čtyřleté dítě, s podivným čepečkem a dvěmi mohutnými copy jakoby z tlusté, žluté vlny. “Ahoj,” zašeptá podivená žena a zůstává nehnutě stát. Děvčátko ztichne. Chvíli strne a potom se v okamžiku otočí. Marii zatuhne krev žilách. Skoro by pištěla ale nemá najednou v plicích vzduch.
Zírají na ni dvě černočerné knoflíkové oči, pusinka vyšitá vybledlou bavlnkou a nosík z uzlíku látky, která představuje pleť.
“Ahoj,” opáčí stvoření a směje se na vyděšenou ženu. “Co tu chceš?” dostane ze sebe Marie. “Já tu bydlím,” vysvětluje hračka. “Ty jsi duch?” vyzvídá rozklepaná paní. “Né,” usmívá se panenka, “jen si vzpomeň, kdo jsem. Dobře mě znáš. Taky jsi mi cucávala copánky, usměje se panenka a majetnicky si své vlněné copany hladí” “Týnko?” zamyslí se žena a upře na bytůstku pohled plný vzpomínek a otázek. “Ano, děvenko, Leontýna, panenka Týna, Týnka panenka a věčná panna,” uculí se vyšívaná pusinka. “Na hračku jsi dost oprsklá,” zamyslí se žena a konečně se jí v koutcích zachvěje jemný úsměv. “Jsem sice hračka, ale starší než kdejaký člověk,” vysvětluje Týna, “už dávno nejsem dítě, jestli mi rozumíš.” “Copak není úlohou panenky být pořád dítětem?”usměje se Marie. “Divila by ses, milá Májo…A když už jsi tady, smím tě poprosit, abys mě konečně vytáhla zpod té postele, kam jsi mě před pětatřiceti lety hodila?” “Vzpomínám si!” zaraduje se žena, “Matyáš ti chtěl tehdy ostříhat copy, musela jsem tě schovat.” “No,” vzdychla Leontýna, “pochybuju, že by se mu ještě chtělo mi stříhat copánky, takže mě můžeš s klidným srdcem vytáhnout.”
Marie se užuž vydávala ke dveřím aby splnila panence její přání ale pak se najednou zarazila a sklíčeně sedla na koberec. “Na té posteli máma umřela.” “Vím,” odvětila Týna. “Zlobila se na mě?” špitla Marie a visela pohledem na poházených střapcích na okraji koberce. “To se máš ale ,děvčátko, ptát jí, dokud je ještě tady, a ne panenky zpod smrtelné postele.” “Vím,” špitne Marie, “ale když s ní nebyla rozumná řeč. Pořád měla nějaký problém, všichni na ní byli zlí. Nikdy nebyla ochotná poslouchat co jí říkáme. Byla pořád nespokojená.”
“Omyl, děvče,” usmála se Týnka, “ona byla jedním z nejšťastnějších lidí pod sluncem.” “Asi ji přecejen neznáš tak dobře jak si myslíš,” vzdychla Marie tvrdošíjně. “Kdepak,” trvá na svém Leontýna, “to vy jste za ní chodili pořád s nějakými trablemi a tak prostě přistoupila na vaši hru. Byli jste dospělí, už neměla tu moc vás přesvědčovat a tak se zkrátka přidala a místo svého štěstí vám, stejně jako vy jí, líčila jenom své problémy.” “To je jí podobný, nikdy neřekne a rovnou se urazí.” “Ale ona se neurážela, a měla vás oba pořád moc a moc ráda…Víš co,” vzdychne Týna nakonec, “dej mi ruku.”
Po chvíli váhání přijala Marie nataženou, hadrovou ručku. Měla strach, ale zvědavá byla mnohem víc. Leontýna na ni mrkla knoflíkovým očkem a pak jí do očí zapálilo světlo. “Kde to jsme?” vydechla a nevěřícně se rozhlížela. “Copak to tu nepoznáváš?” podivila se Týna, “přece doma. Támhle je dětský pokoj tvé maminky.” Marie nevěřícně krouží pohledem po místnosti. Leštěný nábytek s vyřezávanými rukojetěmi, vyšívaný ubrus, svatý obrázek, kyvadlové hodiny…jistě, že to tu zná. Všechny tyhle věci stojí teď sice dávno na půdě a místo kyvadlových hodin je krb. A váleček s drobnými růžičkami se schoval už nejméně pod další tři malby, přesto ale poznává obývací pokoj matčina domu. “To není možné,” vydechne po chvíli. “Proč by nebylo?” otočí se na ni Týnka s úsměvem, “nikdo po tobě nechce, abys měnila dějiny, jen se koukej, ať konečně poznáš svoji mámu.”
Pak se vydali ke dveřím, které Týna označila za vstup do dětského pokoje a do vrzání jejich kroků se ozýval tlumený hlas radia a neskrývané zděšení hlasatele. Už stojí skoro u dveří, když vtom se odkudsi vynoří osoba. Marie strne. Rozhlíží se, ale rozrušená paní jen párkrát vzlykne, cosi vyhledá v zásuvkách a zase zmizí stejně jako přišla. “Co se tu stalo?” vyzvídá Marie, když ji Týnka pobízí k další cestě. “Začala válka,” odvětí panenka klidně a v jediném okamžiku protáhne svou zděšenou a zkoprnělou přítelkyni zavřenými dveřmi.
Ocitají se v menší, temné místnosti. Na postýlce sedí sotva devítileté děvče a v náručí kolíbá Leontýnu. Nejspíš ještě úplně nechápe, co se děje, ale její rozechvělá slůvka vhánějí Marii slzy do očí. “Týnko,”šeptá děvčátko a hledí ze svého okna na rušné dění v  ulicích, “na tenhle den nikdy nezapomeň, říkala to maminka, nesmíš nikdy zapomenout, co se dneska stalo. Je to moc špatné víš, moc, moc špatné… Musíš to vydržet ,Leontýnko.” Pak se děvče schovalo pod natřepanou duchnu a Marie se zaposlouchala do výkřiků z ulice. Hleděla na strop, jak se na něm prohání světla a stíny a přemýšlela, jak by takový den změnil její život.
“Jenže tohle není to, proč jsem tě sem vzala,” prohlásí po chvíli Týna. “Musíme ještě o kousek dál. Podej mi ruku.” Marie poslechne a vzápětí se místnůstkou rozlije denní světlo. Marie se rychle zorientuje a zpozoruje na psacím stole menší stolní kalendář. Je červen roku čtyřiačtyřicátého, to znamená, že její matce je čtrnáct let.
“Proč jsme zrovna tady?” otočí se Marie na panenku, “není tu nic strašného a do roka skončí válka. “Jenže ještě neskončila,” povzdychne si Týna a upře pohled na dveře. Z pokoje se ozývají kroky. Klika kmitla a vstupuje děvče. Marii cuklo obočí údivem. Jak moc si je už matka podobná, má dokonce i ten její věčně nešťastný výraz. Chtěla se se svým poznatkem svěřit Týně, ale když pohledem vyhledala její obličej zpozorovala v něm veliký smutek. Nechápavě se otočila zpátky na matku a snažila se pochopit.
Děvče odložilo koženou školní tašku a sklesle dosedlo na postel. V náručí opět svírá Leontýnu a s pohledem upřeným na protější zeť jí začíná vypravovat: “Petr nepřišel,” vzdychlo. Marie okamžitě přeskočila tázavým pohledem na Týnu. Nikdy o žádném Petrovi neslyšela a ačkoliv otce od dětství neviděla, je si jistá, že nebyl Petr. Leontýna se na odpověď smutně usmála a do tichého vypravování děvčete začala vysvětlovat: “Petr byl moc milý kluk a mě se líbil snad ještě víc než tvé mámě, i když jsem ho v životě neviděla. Nebylo v tom vlastně nic víc, než jiskřivé, dětinské pohledy a toužebné ahoj na schodech, ale to je na tom to nejsmutnější. Víš, já znala každou větu, kterou si řekli, protože tvá máma mi vždycky vypravovala, já věděla, ve kterém předmětu se na ni podíval a kolikrát se při tom usmál. Jenže ode dneška už nikdy do školy nepřišel. Děti se byli ptát u něj doma, jestli je nemocný, ale nenašli nikoho, jen prázdný byt, rozestlané postele, plné skříně, vystydlý čaj. Už se na ni nikdy nepodíval, neusmál a ona si to vryla do paměti. Mohla bych tě vzít do osmašedesátého, kdy emigroval váš táta, ale raději ti to jen povím, protože toho na tebe bylo dnes už tak dost. Váš táta byl taky moc prima chlap a celý život se snažil dělat něco, co má smysl. Zkrátka a dobře byl až příliš volnomyšlenkářský, než aby tu mohl zůstat. Utekl v okamžiku a tvé mámě jsi po něm zbyla ty a Matyášek na cestě a v ten den si uvědomila, že všichni, které měla příliš ráda zmizeli. A když potom zemřeli i vaše babička a děda ,dostala strašný strach, že by přišla i o vás.
Proto začala postupně prodlužovat vazbu mezi sebou a vámi, proto se snažila vybudovat lásku spíš mezi tebou a bratrem a proto vás chodila hladit tajně, když už jste tvrdě spali a pak ležela sama ve své ložnici, jen ona a já a povídali jsme si o tom, jak moc jste skvělí, jak moc vás má ráda.”
Nastalo dlouhé ticho. Marie zírá prázdným pohledem na děvče s pannou v náručí. Snad začíná pomalu chápat.
“Ksakru,” vzdychne nakonec, “vždyť ten příběh by stál za román.” Týna se usměje. “Na světě jsou tisíce příběhů, které by stály za román, a všechny jsou krásné a poučné, ale jen jediný musí člověk znát, bohužel právě na ten se nejčastěji zapomíná.”