Opět se omlouvám za nucené rozkuchnutí povídky na dva díly a za rozpad formátování v procesu vkládání díla..  je to velmi nepříjemná vlastnost snad všech literárních serverů

 Tohle bych na Písmáka bejt tebou teda rozhodně nedávala…

-Pročpak? Dyk se směješ skorem u každý třetí řádky…

No jo, copak já, já su tím dostatečně profláklá,

ale jiný holčiny, jak je znám,  by to tam nemusely rozdejchat

Čím má holka uvnitř sebe víc zářezů,

tím víc se jí při četbě následujících řádků zvedne žaludek

                                                           Puberťák

Složil jí na koberec v obýváku. Pokusila se opětovat doteky, ale svýma prokřehlýma rukama to nějak nedokázala. Otočil jí na všechny čtyři. Neprotestovala, protože se nebetyčně styděla.

mačkal jí levačkou poštěváček.

„Dál ne.“ zašeptala. „Prosím..“

„Proč ne?“ Ukazováčkem a prostředníkem pravé ruky jí zajel až k vchodu. Mimoděk stiskla stehna v obranném reflexu ještě víc k sobě.

„Ještě se ptej!“ Špitla.

„Krámy nejsou překážka.“ Jeho zhrublý hlas se dutě odrážel až o bílé kachlíky v koupelně.

„Chlíváku!“

„Jo, chlíváček potřebuje nutně vystříkat volátko…“ Lísat se teda uměl. Byl všude kolem ní.

„Ukaž, pomůžu ptáčkovi…“ Pokusila se smířlivě odklonit jeho dorážející topornost pryč ze svého klína.

„Studíš!“

„Protože mě nehřeješ.“ Uklouzlo jí. Jeho neodbytnost z nich mezitím strhala vyjma ponožek veškeré textilie bránící styku těl.

„Ne, kalhotky mi nech, víš že to mám.“ Pravačka, která jí doposud nemožně drtila na střídačku obě ňadra, se přesunula přes ploché bříško a zadeček mezi stehna, kde se v protisměru setkala s levačkou.

„Neee…“ Zasténala vztekle.

„Co se čílíš?“ Zeptal se napůl nechápavě a trupem se jí co nejněžněji snažil přidržet pod sebou na koberci. Věděl moc dobře, že tohle je poslední příležitost. Jiná už nemusí být a zpravidla také nebývá. I navzdory všem těm pokryteckým slibům. „Sundavám ti snad kalhotky? Nesundávám. Tak vidíš…“ Nedopověděl, protože jeho chřípí právě nasálo směsici vůní z jejího krvácejícího klína.

„Nech mě, pusť mě,“ zasténala, snažíc se vyprostit z jeho sevření. „Tohle fakt ne!“

„Lásko, miluju tě.“ Žvatlal tyhle fráze, protože ho deptalo to tlukotem jejich srdcí zrychlené ticho visící v dopoledním pokoji. A taky všecky ty blbý živočišný zvuky, které vydává tělesnost. Živočišnost těl, která nevědí, jestli se rvou nebo milují, když se alespoň jedno z nich usilovně snaží spářit s tím druhým.

„Tampón!“ Vyjekla zoufale. „Pusť mě, ať si ho aspoň můžu vyndat.“ Naráz uvolnil všechno svoje sevření. Nečekala to a tak vylítla kupředu jak střela. Vzápětí si přišlápla svoje vlastní džíny, které jí zůstaly na levém kotníku a šipkou dopadla jak široká tak dlouhá zpátky na koberec. Jako postřelená srna. Blesklo mu hlavou. Zvedala se pomalu na kolena. Setřel se špičky svého dokonale ztopořeného penisu kapky touhy, rozkopnul jí surově kotníky od sebe, pokleknul k dívce a vzal jí něžně pod břichem.

„Neublížila jsi si, lásko?“

„Jsem to ale koza…“ Hodila po něm svýma kukadlama, „…nešikovná.“ Rozesmáli se.

„Pojď, pomůžu ti.“ Zašeptal a jedním rozhodným hmatem hrábl do dívky.

„Au, co blbneš?!“

„Drž, lovím!“ Koleny jí roztahoval stehna od sebe.

„Prase! To ne e!“

„Mám ho!“

„Nee!“ Její vřískot přecházel do pláče. Vítězně sevřel v pěsti poslední překážku jeho nadrženého chtíče. Chytl jí kolem pasu a srovnal pod sebou. „Tak se nestyď jeskyňko.. Jsi přeci už velká holka…“  Chroptěl do rytmu zrychlujících se přírazů. Zas ho deptaly ty zvuky. Čvachtot, pleskání těla o tělo a tak… Děs. Tomuhle že dospěláci říkaj láska?

„Aspoň né tak prudce..“ Sténajíc rezignovaně složila svou hlavu na zkříženém předloktí, aby už to měla konečně za sebou.

„Dělej, pomož mi trošku, prosím!“

„Chtěls to, tak si pomož sám,“ odsekla vztekle a rozevřela se mu natruc co nejvíc doširoka. (Kdyby jí nechal aspoň před tím v klidu vyčůrat, tak by jí to teď tak nepříjemně neřezalo v podbřišku.) Jeho prsty jí na zádech zanechávaly krvavé šmouhy. Jako kdyby si na ní maloval svoje piktogramy žlutavou a tmavě červenou temperou.

„Tak co, už cákáš?“ Zeptala se úchvatně romanticky, když se v ní na dvě vteřiny zastavil, aby si zapamatoval pro nekonečné další noci samoty ten úchvatný obraz prohnutých ženských boků před jeho pánví.

Vítězství.

„No konečně.“ Oddechla si, když pocítila známé škubání.

Sundal jí ruce z ňader a začal jí z dlouhé chvíle mačkat beďary na zádech. Jednoho po druhém.

„Co to vyvádíš?“ Začala se pod ním mrskat. „Auvajs!“

Měl ruce od její krve a poševních šťáv a tak mu bříška prstů klouzaly po narudlých kopečcích se zasněženými vrcholky, které pukaly pod tlakem jeho nehtů jak rozmačkávaná nacucaná klíšťata.

„Už to bude, vydrž!“

„To je mučení a né sex!“

„Necukej sebou, beztak si na záda nedosáhneš.“

„Nech mě, tuhle činnost si raději provádím sama, věříš?!“

„No to bych teda rád věděl jak…“

„Nemusíš vidět všechno.“

„Je zvláštní, že hnis má skorem stejnou barvu jako sperma.“ Pronesl do vypjatého ticha a otřel si ruce i nehty o chlupy na stehnech, protože koberec nesměl v žádném případě zasvinit.

„Jseš nechutnej!“

„Proč?“

„Ještě se ptej,“ odvrátila se. „Tak pán už skončil?“ Strčila do něj netrpělivě zadkem. Chtěla to mít už z krku, teda v tomhle případě spíš ze zad.

Když ho poloztopořenýho vytahoval, vymačkal do ní zkušeným hmatem zbytky spermatu z trubice. Přivřenýma očima vítězného samce sobecky svrchu přehlížel bojiště. Třásl se. V jeho nitru se mísil náhlý příval pocitu viny, studu a odporu nad sebou samým, nad neodbytnou věčnou nadržeností svých žláz s ustupujícím pocitem poloslepého vzrušení a touhy.

„Vcelku krvák, ale stálo to za to, viď?“ Pronesl polohlasně. Jeho otázku nechala raději bez odpovědi. Ego mu teda rozhodně honit nechtěla. Na nohou byla první ona. Do jeho rozšířeného chřípí pronikla další dávka pachu krve, nyní smíšená s pozvolna vytékající bělavou syrovostí.

„A teď se pojď umejt, ty dobytku…“ Chytla ho za ruku a táhla do koupelny. Ve dveřích zarachotil klíč. V tu chvíli jim vylítla srdce až do krku.

„Kurva, naši!“ Vyjekl. „Dělej, oblíkej se! Stoupla si místo toho nahá a úplně zpitomělá za dveře pokoje. Natáhl na sebe tepláky a triko. Sotva stihl její hadry zakopnout pod stůl, do dveří nakoukl vlezlý rodič.

„Máš tu děsnej smrad, vyvětrej si.“

„No jo.“

„Neodmlouvej!“

„Tak zavři, ať nejni průvan.“

Když se zavřely dveře, poklekl před bílou sochou, která stále strnule stála v rohu pokoje. Slízl jí pramének čerstvé krve s vnitřní strany stehna. To jí probralo.

„Nemožnej ubožáku, kdybych věděla, že nemáš kde, tak bych na to nikdy nepřistoupila!“ Vypálila na něj zvostra. Ruce se jí třásly, když se soukala do přiléhavých džín. „Si u mě skončil, už tě mám plný zuby, chcípáku.“ Podprsenku narvala do koženého batůžku a sháněla se po svém bílém baloňáku. „Idiote! To chci vidět, jak se teď odtud dostanu ven!“

„Počkej tady.“ Vtiskl jí, už oblečenou, zpět za dveře. Přitom jí chtěl políbit, jako kdyby neslyšel její předchozí slova. Odvrátila se s hnusem a opovržením. V jejích očích vyčetl naprosto bezpečně, že ani ne tak nad tím, že jí právě přejel na červenou, nýbrž pro holý fakt, že je ubožák bez vlastního bytu a tudíž jako milenec pro dívku jako ona naprosto nepoužitelný.

„Jdu vynést smetí.“ Oznámil suše otci.

„No to je dost!“

„Teď, poběž!“ Zašeptal za dveře svého pokoje. Prosmýkla se kolem něj s mrštností divoké kočky.

„Počkej, máma tu bude co nevidět,“ Zdržel jej otcův hlas z kuchyně, „je třeba koupit nějaké to pečivo.“

„No jo, bezstarosti, stavím se v sámošce.“ Zahalekal nahlas v odpověď a nahnul se přes zábradlí.

„Kláro!“ Zavolal přidušeným hlasem někam dolů, kde mizely v nenávratnu dívčí kroky: „Klárko, počkej přece!“

„Jo a abych nezapomněl,“ pokračoval otec, který za ním vylezl na chodbu.

„Co ještě?“ Zvolal zoufale kluk.

„Vrať flašky.“ Počkej, já ti je nachystám do tašky.

Nenáviděl odmalička ten vlezlý cinkot prázdných lahví v tašce, rolniček to vychlastaných beranů s tupýma očima a chmelovou motolicí usazenou v palici. Vypadal by teď před Klárou zrovna jako jeden z těch týraných potomků, opovrhovaných ubožáků co se poslušně plouží s lahváčema v nemožný tašce napříč sídlištěm, aby jejich fotr mohl dál nerušeně se železnou pravidelností zavlažovat. Zlomeni uvnitř sklopenými zraky počítají dlažební kostky pod nohama.

„No a taky za ně můžeš nakoupit, máma nám tu nechala seznam.“

Alkoholismus se sice jeho otci vyhnul obloukem, ale taková hlubší maniodepresivní psychóza asociálního cholerika, jehož písmo doposavaď okamžitě přizdilo každého grafologa jak tuba vteřinového lepidla vymáčklá do očí, taky nebyla žádná výhra. Zvlášť, když jedním z plodů jeho nutkavé potřeby věčné chorobné hádavosti a bohémského života byl finančním úřadem obstavený majetek celé rodiny včetně jejich bytu.

Když se zřítil se schodů a vyběhl ven, Klára už nikde nebyla. Ani na zastávce autobusu. Otevřel víko prvního kontejneru. Ovzduší rozkladu všeho toho, co každodenně ze sebe vyvrhovalo sídliště plné lidí, se mu okamžitě vedralo do plic. Měl co dělat, aby spolu s odpadkovým košem nevyklopil dovnitř i svůj žaludek. A to ho ještě čekala rozkoš místního supermarketu, pýchy svobodné tržní společnosti optimalizované pro sídlištní periferie low level endové části populace, který po prvotním záblesku rychle degradoval pod úroveň té nejposlednější volezlé socialistické sámošky, na jejímž místě teď stál. Jen k frontám na kdeco a uřvanejm prodavačkám a línejm pokladním přibyla navrch paranoidní ochranka rekrutovaná ponejvíce z bývalých příživníčků přistižených při drobných krádežích v jiných provozovnách obchodního řetězce. Před marketem se dvě holky přehrabovaly v právě zakoupené sadě zkrášlovadel. Připomínaly mu slepice lačně rozhrabávající mraveniště. Záviděl jim tu neochvějnou víru, že tupost a prázdnota se dá lehce odstranit barvičkama na líčkách, jak hrdě a přesvědčivě hlásal anglický nápis na té krabičce co byla „made in People republic of China“ jako ostatně téměř všechno spotřební zboží. Slečny, stejně jako zboží v obchodech, potvrzovaly fakt, že čím na první pohled pestřejší a lákavější obal, tím je uvnitř skryt horší blivajz. Za nimi se shůry oprýskané betonové zdi z čerstvě nalepeného předvolebního billbordu šklebila obrovská tvář tyranosauřího politika, které ani faceliftingové injekce ve spojení s nejnovější verzí photoshopu nedokázaly přesvědčivě nahradit vrozenou panovačnost, nenažranost a touhu po totální moci synteticky upřímným, psychology na zakázku propracovaným dobrosrdečným úsměvem tatíčka dlouhodobě úspěšně vymírajícího národa. Vedle toho výjevu se skvěl akční slogan, nad jehož prolhaností a prostoduchostí se pozastavovali snad už jen chovanci těch několika málo ústavů, za jejichž zdi doposud nepronikly sofistikované nástroje globálních metod masového vymývání mozků ve prospěch vládnoucí elity podnikatelů s osudem civilizace na třetí planetě sluneční soustavy. Do zvýhodněné tržní nabídky superlevných zájezdů k moři, letáku nové sady neuvěřitelně výkonných vysavačů s bonusem zdarma ještě neuvěřitelnějších univerzálních čističů skvrn a nejčerstvějšího vydání Strážné věže s vloženou nedělní přílohou o konci světa zabalil nákup.

S Klárou toho mezi sebou mnoho nenapovídali, a tak vyplňovali každou chvíli ticha vzájemným líbáním, vylizováním tělních dutin a všelijakým tím lezením po sobě, které poživační milenci obvykle provádějí, když mají to štěstí a rodiče jsou zrovna pryč z bytu. Tolik se lišila od vesele švitořivé Lenky, se kterou si měl stále co říct. Navíc si čas od času posílali poštou ručně psané dopisy. Nejkratší z nich byl na dvojlist vytržený z velkého sešitu. Vzpomínky na předminulý víkend se mu začaly prolínat se současností.

Vedl si nahou Kláru bytem svých rodičů, pyšně, skoro jako k oltáři.

„Co když někdo přijde?“ Namítla. „To bude trapas.“

„Tak ať.“

Sotva jí stačily na těle naběhnout rudé šrámy z prvního divokého pomilování na vnitřní straně vstupních dveří, už se do ní dral podruhé. Nesměl totiž dopustit, aby stihla začít hloupě přemýšlet.

A potřetí.

V koupelně si ho ze sebe vyplavovala horkým proudem naplno puštěné sprchy. Zřejmě zas až tak úplně nedůvěřovala práškům proti dětem.

Počtvrté a popáté.

Stála před ním jak čerstvě očesaná broskvoň, do jejíhož rozlomeného plodu se zakousl, aby z něj vysál všechnu šťávu.

Nestíhal to počítat.

Kolena sedřená na koberci nesnesitelně pálila. Odnesl si jí do postele v pokojíku, na které kdysi dávno poprvé poznal, co to je mužské vyvrcholení a kde teprve před několika týdny jeho jinošství padlo v plen Klářině rozlačněnému klínu.

Instinktivně Kláru několikrát po sobě kousavě políbil na krk a jal se jí vylizovat pečlivě vyholenou podpažní jamku, kterážto činnost jí spolehlivě rozechvívala podbřišek. Při přirážení si jí postupně dostrkal příliš vysoko, až jí hlava visela dolů z postele. Měla slastně přivřený oči a hlavu odvrácenou od něj. U postele se válela na koberci už několik dní rozevřená elektrotechnika. Jeho vnímání hnáno zvědavostí a touze po vzdělání se přesunulo z těla stále zasunutého hluboko v Kláře na stránky učebnice. Klářin klín byl už pro něj přečtená kniha. Už si v ní jen tak z dlouhé chvíle listoval, stránku po stránce, aby si zopákl učivo, jako před zkoušením navostro. Skrze své oči se přenesl na v tu chvíli svou neotřelostí mnohem zajímavější kapitolu s názvem asynchronní třífázové generátory. Vcelku příjemný se takhle učit. Usmál se. Klára ho nepřítomně hladila po zádech i stehnech, svými jemnými stisky určujíc na něj příšerně pomalý tempo. Měli ještě pár hodin, než se vrátí jeho rodiče. Živá matrace pod ním neznatelně sténala ve vlnách rozvleklých dívčích slastí, jak se v ní pohyboval. Od rána ho honila jak nadržená stepní koza, a taky mu tréninkem rostla výdrž. Tělo už dobře vědělo, že do odpoledne z něj víc nic ani tahle vzrušivá děvečka nenadojí, nic už nevyždímá a tak jen tak stálo ve své topornosti. Snažil se, aby stránky při obracení příliš nešustily. Povedlo se. Prohlížel si se zájmem podélný řez soustrojím turboalternátoru o výkonu 450 MW. Řez Klárou byl sice také zajímavý, zvlášť, když se o něj mohl třít zevnitř, ale tohle bylo v tu chvíli mnohem zajímavější, už pro pouhý fakt, že to viděl poprvé. Jenže když chtěl otočit další list, hřbet knihy se nepodvolil, stránky se zamíchaly a jeho pánev rázem ztratila rytmus.

„Ale no tak, hloubějc to už nejde, miláčku…“ Zasténala rozjitřeně se všema čtyřma nahoře a olízla mu levou prsní bradavku. „Jsi už na doraz.“ Nejprve si totiž myslela, že divoce přiráží a vzápětí se křečovitě vzpíná v dlouhém vyvrcholení, zatímco on se zatím snažil ze všech sil popošoupnout výš, a úporně se přes ní a skrz ní natahoval, aby dosáhl na stránky učebnice.

„Co, co to tam máš?!“ Probrala se z dalšího v dlouhé řadě malých i větších orgasmů a prudce pohlédla přes jeho divoce vonící podpaždí a podél předloktí až na ruce, které jí obvykle v takových chvílích rvávaly vlasy divoce rozházené po polštáři, svírávaly v pase nebo drásávaly záda, pokud nebyly zrovna spolu vetknuté v jejím pohlaví, nebo jí nemačkaly ňadra. Teď jeho prsty, lehce navlhčené jejími šťávami, místo aby se dál věnovaly šátrání v její broskvičce si úplně bezostyšně listovaly ve stránkách jakési knihy.

„Copak lásko..?“ Přitulil se a zakousl se jí něžně do šíje. Rukou si stále držel založenou stránku, kde právě skončil ve čtení.

Prudce se ohlédla a rázem vystřízlivěla:

„Cože?!“ Vyvřískla, „ty si při tom čteš knížku?“

„Já? Ale ne.“ Zalhal jí do ouška, aby jí ukonejšil.

„Jak…, jak jen vůbec můžeš…“ Zalykala se. „Tohle teda jen tak nerozdejchám.“

Nechal knížku knížkou, stejnak by tu stránku hned tak nenalistoval zpátky, protože se teď pod ním divoce zmítala, což ho začalo nesmírně vzrušovat.

„To snad není možný. Von si při tom čte…“ Vydechla rezignovaně, rozhodila všechny čtyři končetiny a on pocítil, jak její klín ve své odevzdané otevřenosti rázem zchladl.

„Já stihnu oboje.“ Pokusil se hájit.

„Jak oboje?“ Hystericky se rozječela: „To už tě teda jako nezajímám, když při tom klíďo chytáš lelky?“ První slzička jí vyskočila v koutku oka. „No to je fakt výborný! Že já husa jsem k tobě vůbec kdy lezla…“

„Né, jen mě zaujalo něco v tý knížce, na chviličku.“

„Táhni ze mě, úchyle jeden, úchyláckej!“ Rozplakala se, bušíc do jeho hrudi svýma zatnutýma pěstičkama.

Rozpojili se s tichým mlasknutím a ona se posadila s hlavou v dlaních.

„No ták. Klárko, Kláruško…“ Přisál se odspoda na její ňadra, třesoucí se spolu s ní. Najednou dostal strach, že mu vážně uteče. 

„Co to vůbec čteš?“ Natáhla se a zalistovala v knize. Zrak jí padl na obrázek stykačového pole rozvodny vysokého napětí.

„Šprte!“ Vyštěkla. „Kdyby to bylo aspoň vo ženskejch!“

„Ženskou mám před sebou, o těch číst nemusím.“ Chytil jí kolem pasu a mlsně olízal její pupík.

„Jó, chlapec si mě taky ráčil všimnout?“ Protáhla. „To je dost. Hele, podívej, já nejsem žárlivka,“ snažila samu sebe uklidnit, „mě je jedno, kdybys koukal na nějaký čuprkočky s většíma a pevnějšíma kozama než mám já, to bych ještě skousla, ale ty, ty si při tom čteš nějakou zkurvenou fyziku, bo co…“

„O to je to pak víc vzrušující.“ Namítl nesměle.

„Zvrácenče zvrácenej! Máš pro dnešek šlus. Konec. Finito – chňápeš broučínku?“

„Ale to né.“ Zalkal.

„Ale jo! Dodělej se sám. Růčo vlastnorůčo.“ Štěkla. „A můžeš při tom dál zírat do tý svý fyziky, když tě tolik vzrušuje. Já se při tom budu koukat, jestli vám to s Ančou dlaňovkou půjde líp, než se mnou.“ Nějak začala ztrácet dech. Chtěla se postavit a utéct ponížena pryč. Ve chvíli, kdy se jí zatočila hlava, srazil její tělo dolů z postele a znovu do ní vjel jako blesk, až se zachvěla prvotní bolestí z obzvlášť surového proniku.

„To je znásilnění!“ Stačila ještě zasyknout. „To neplatí!“

„Jo!“

„To je dost, že je nějaký vzrůšo.“

Ani jeden z nich nevěděl, jestli se perou nebo milují. Prskala vzteky i novým přílivem vzrušení a on jí snaživě slízával drobné slané slzičky, co jí vytryskly na líčka. K rukám se opravdu vrátit nechtěl. Nikdy víc.

    Sídliště mu připadalo jako insekticidem vystříkané mraveniště vystavěné z vybělených železobetonových kostí. Březnové dopoledne dýchalo v těchto místech neplodností a nezřetelným, přesto všudypřítomným postupným rozkladem, jako Klářin menstruující klín.

Potkával lidské mravence v různých stádiích opotřebovanosti, použitelnosti a společenské exploatace. Jedni pospíchali věčně uhnáni, s vycepovaným smyslem pro povinnost čišící z vytřeštěných očí, aby zajistili blahobytný život těm, kteří stáli výš ve společenské hierarchii. Druzí se jen tak bezcílně ploužili ve snaze vyhubit v sobě poslední záblesky lidství všemožnými požitky svobodného konzumu, ovšem přísně úměrnými jejich majetkovému zařazení. Nejnebezpečnější byli ti, kteří se snažili mladičké nezasažené jedince, jakým byl i on, zglajchšaltovat – postavit zpět do řady v kastě, kam podle nich patří, vohnout jim šíji a jejich vzdor rozpustit ve vštípené pokoře. Často pozorovával v autobuse i v metru oči lidí, jak se postupně v čase měnily. Zračila se v nich vedle stupně duševního rozvoje a úpadku i postupující niterná opotřebovanost jejich těl. Výjimkou byly snad jen živoucí oči těch několika málo nadšených učitelů zářících láskou k oboru, jehož předávání žákům je naplňovalo štěstím života, které na oplátku čerpali z mládí svých svěřenců.

Nechtělo se mu zpět domů. Už pro to, že včera časně ráno navztekaně vyjel na matku, která bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje, oblečená jen v kalhotkách a obnošené podprsence ze které trčela napůl vyhřezlá kostice a vyhodila ho z jeho pelíšku, právě když se mu pod dekou postavil.

„Mám poloprázdnou pračku.“ Oznámila suše. „Vstávej, převlíknu ti postel.“

„To je dobrý mami. Já si to udělám sám. Ještě je čistá.“ Plácal se rozespale po jediném kousku svého soukromí, ve kterém právě řádil vetřelec, který ho kdysi porodil. Snažil se rozhýbat svoje tělo rozbolavělé od Klářiny doráživé žádostivosti a hlavně zaplašit erekci, v téhle chvíli působící víc než jen trapně. Odstrčila ho. „Čistá, jo?“ Zaječela hystericky, „těmhle flekům říkáš čistá postel, jo? Prase!“ Tupě zíral na stopy jeho a Klárčiných vášní vsáklých porůznu do povlečení.

 „Nechápu,“ podotkla jízlivě, „co v tý posteli provádíš, že je poslední dobou tak zválená, špinavá a propocená. Máš se častěji koupat!“ Vynadala mu, strhávajíc parádně flekaté prostěradlo i přikrývku. Připravila ho totiž tím hulvátským zásahem do jeho soukromí rázem o všechny vzrušivé vůně Klárčina zpoceně rozmilovaného těla vsáklého snad až do matrace. Nesmírně dráždivé vůně, které čichával po nocích, když nemohl spát na břiše a pod přivřenými víčky na rozšířených zřítelnicích se mu stále dokola svíjely křivky dívčího těla. Ještě, že si v záchvatu mateřské pořádkumilovnosti nevšimla, že zpoza postele už po pár dlouhých týdnů zmizely zastrkané schnoucí kapesníky.

„A máš si to dělat na záchodě, jako otec, když to nemůžeš vydržet.“ Sykla na něj přes rameno. „Kdo to má po vás pořád prát.“ Málem se z její eckelhaft hnusný poznámky pozvracel a rozbrečel zároveň. To bylo totiž jediný místo, kde by (si) to nikdy a za žádných okolností dělat nemohl. To fakticky ne, tohle. Nenáviděl k smrti, když mu někdo lezl do soukromí. Zvlášť otec nebo matka.

„Vysvlíkni tu noční košili, ať jí můžu taky vyprat.“ Sápala se po něm. „Copak, ty se stydíš před vlastní matkou?“ Servala z něj jediný kus oblečení, který ho chránil před pátravými zraky a přihodila ho na hromadu špíny. Netušil, jestli se třese zimou, nebo bezmocností a vztekem zároveň. Kdyby si nebyl po dávných zkušenostech jistý, že ho při první známce odporu zpohlavkuje v hysterickém záchvatu jak malýho fakana, tak by býval skryl svou potupnou nahotu alespoň do záclony. „A opovaž se oblíknout do čistýho dřív, než se vykoupeš. Příšerně totiž smrdíš!“ Houkla přes rameno. Když se vohla pro kupu textilií u jeho nohou, a on se zrovna odvážil pootevřít oči, první co uviděl, byla vložka rozpláclá pod matčinýma kalhotkama. Stál tam nakonec uprostřed pokoje sám ve své nahotě, neměl kam by se zavrtal a skryl, obléct se taky nesměl. Matka spokojená vypadla s kořistí flekatého a špinavého prádla svého syna do koupelny, kde se jí otec, co se právě vyhrabal z manželského lože, využívaje opožděné ranní erekce, vytrvale pokoušel přehnout přes pračku. Už od útlého dětství bytostně nesnášel, když se rodiče nemožně mlaskavě pusinkovali, a navíc při tom trapně lísavě žvanili.

Chlad mu pronikal pod tenké oblečení. Jako by ho mezi nohama zezadu olizoval vlčák s neskutečně studeným jazykem. Příval další vlny vzrušení mu počal nadzdvihovat tepláky a nutil ho se v mírném předklonu prosmeknout mezi dvěma autobusy co vyvrhávaly ze svých útrob novou dávku naplano pracujícího lidu. Přeskočil svodidla dělící dvouproudou komunikaci a vyběhl po náspu vzhůru. Na odvrácené straně sebou plácl do suché trávy a nechal sílící slunce, aby ho hladilo na podbřišku. Po chvíli z tašky vytáhl flašku středně perlivé vody. Potřeboval nutně ze svých rukou smýt všechen ten hnus nachytaný z tisících anonymních hnátů bezhlavé společnosti, jenž uhmatala všechno kolem něj, i celý jeho život. Společnosti, která otevřeně hlásala, že rozum je nanic a poslouchala výhradně svůj instinkt. Několik okamžiků přemýšlel, co má společného minerálka Aquila s dravým ptákem, a proč na uzávěru polyetylenglykoltereftalátové flašky nenese orlice ve spárech rovnou hákový kříž, když to prázdné místo pod ní je pro něho jako stvořené. Nejspíš pro to, že zde již není jednotvárně pro všechny spolukráčející poněkud unylé slunce zářné budoucnosti ve světle nějaké té formy socializmu, nýbrž kolotoč džungle nekončícího lítého boje o míru relativní svobody a práv na přežití a rozmnožování vymezených aktuální výší bankovního konta a pracovní pozicí v nějaké té přísavce chapadýlka globální svobodné a demokratické mafie.

Pak si zcela věcně a zištně poskytl to, co mu Klára nikdy nedala. Tu dravě upřímnou něžnost, kterou se jí přes všechen ostych pokoušel dát, aby mu jí skrze sebe vracela zpět. Že ho někdo z okolních paneláků zcela jistě uvidí, mu bylo v tu chvíli vcelku jedno. Do trávy utřel spolu se svým i zbytky Klářina nitra, které mu stále lpěly všude tam, kde se ho v divokých přírazech dotýkal. Vzpomněl si na jejich první milování… tedy spíš průnik pohlaví za účelem jejich vzájemného nasycení a podrbání věčně svrbící pubertální nadrženosti. Nikdy se jí nepřiznal, že tenkrát byla jeho úplně první a umíral při tom hrůzou, že na to přijde a místo milování se mu vysměje do tváře, otočí se čelem vzad a nechá ho. Věděl, že je schopná to udělat. Naštěstí jeho poměrně bohaté virtuální zkušenosti z internetu posloužily jako obstojná záchranná a maskovací síť. Do poslední chvíle doufal, že i ona bude nevinná, že je to všechno navzdory všem těm narážkám jen obranná póza a že spojení pohlaví spojí navždy i jejich srdce.

Nebyla.

„Jseš roztomile bláhovej.“ Řekla mu jedna z kamarádek z vyššího ročníku, když se jí svěřoval. „Víš to?“ Hrábla mu rozverně do bujné hřívy vlasů a než se jí v překvapeném váhání stačil dotknout rty, otočila se a utíkala za svým klukem čekajícím opodál. On se jen mlčky musel dívat, jak jí majetnicky zajel celou dlaní zezadu přes zadek až mezi stehna a vedl si jí kolem všech školních šaten. Uvnitř jeho hrudníku se chvějící se tkáně nějak hroutily do ztracena, aby vzápětí skrz břicho a podbřišek vyhřezly zpět v beztvaré tekuté hmotě konzistence silně předrženého spermatu stékajícího po skle.

Z náspu přehlédl v dálce nově vystavěnou vilovou čtvrť. U každého domu zahrada s bazénem. Nejvíc jim záviděl, že tamti mají svůj domov. Že si mají kam vodit holky. Že nemusí prokřehlí na kost bloumat křížem krážem po parcích posraných vod všech těch našampónovanejch čoklů paniček z vilový čtvrti, který je sem k nim na sídliště chodí venčit. Že nemusí utrácet celotýdenní peníze v poloprázdných čínských restauracích za tři, čtyři hoďky tepla, jednu porci zatoulanýho bobika krmenýho eurogranulema s nudlema a dvěma příbory, zapíjeného dvakrát vyvařeným a šestkrát předraženým čajem pro evropské psy, že tam u nich může děvče přespat přes noc…, že…

Vzkypěla v něm skrze bezmocnost spravedlivá třídní nenávist. Nenáviděl učitele, jak jim ve fanatické zaslepenosti lžou, že dnes v demokracii a svobodném světě má každý takové postavení a příjmy, jaké si právem zaslouží. Záviděl boháčům a kolaborantům, že jen oni mají právo mít vlastní domov, zatímco on, i když má mnohem lepší známky ve škole, bude pokaždé muset pokorně žebrat o práci, a když nějakou dostane, tak bude věčně žít v hrůze z vyhazovu, z krácení platu, bude se rvát o každou stokorunu, třást se před udavači, z toho, že mu v nepřítomnosti prohrabou pracovní stůl i maily, nad hlavou šéfa blbce lokaje a nad ním vyžranou manažerskou svini, a to jen pro to, že nepatří do žádné z vyvolených a uzavřených rodin těch, kdož žijí z restitucí, privatizace, korupce, lichvářských bankovních úroků, výnosných funkcí, úplatků zvaných odměny a hlavně z práce lidí, mezi které byl zařazen i on a to dávno před tím, než se vůbec zapojí do pracovního procesu. Vysoko nad ním se z plakátu usmíval zvláště vyžraný politik. Pod nápis Jistoty a prosperita kdosi tmavě modrým sprejem a úhledným technickým písmem připsal: Pro ty u koryta.

Ještě jednou se ohlédl. Tam někde bydlí ten, komu dala Klárka přednost před ním. A tam bude jednou nejspíš bydlet i ona, zatímco on nemá a po celou dobu, kterou bohatí prožívají v bezstarostném užívání si a milostných hrátkách, tak nebude mít kam jít, kde složit svou vlastní hlavu, natož dívku. Přebytečný výrostek odstrčený do kouta. Odpad společnosti.

O kus dál, v důsledku po desetiletí nevysychajícího pramene tučných sociálních dávek vysoko převyšujících celostátní průměrný plat pracujícího člověka, které byly bílé části populace demokraticky upřeny, tlupa kriticky přemnožených cikáňat demolovala poslední zbytky prolézačky a houpaček, které ještě zůstaly z dětského hřiště. Odrostlejší potomci hnědočechů se podle fyzikální poučky „nebere magnet, beru ja“ pilně učili rozlišovat barevné kovy od ve sběrnách méně oceňovaného železa a směňovali oboje za munici do hracích automatů, levnou vodku, toluen a červená Marlbora. Na vilovou čtvrť si nikdy netroufli, zato na sídliště plné bezbranných lidí pracujících denně od nevidím do nevidím na sociální dávky pro cikány a statisícové platy svých manažerů pořádali pravidelné kořistnické nájezdy. Vhodně se tak doplňovali spolu s exekutory a finančními úředníky státní správy. A kdo se jim postavil v návalu zoufalství na odpor při pokusu chránit rodinu a skromný majetek před vyrabováním od všech těch nájezdníků a parazitů, ten byl rázem státními orgány trestán jako nebezpečný zločinec.

Však on sám slízl v pololetí třídní důtku za jednu jedinou větu ve slohové práci, která zněla:

„Společenství, která průběžně a důsledně neodstraňovala patologické jevy a jedince i celé, přesně vymezené skupiny ze svých struktur, dřív nebo později kvůli tomu zanikla a podlehla v konkurenčním boji o životní prostor.“

„Co má tohle znamenat?!“ Zapíchla hystericky vychrtlá dějepisářka pařát okroužkovaný dvacetičtyřkarátovým zlatem do papíru.

„Co jako?“

„Tato nebetyčná provokace!“ Pokračovala dál.

„Nikoliv. Míníte-li souvětí, které jste právě ráčila probodnout vaším nehtem, tak to je pouze vyjádření nezvratitelného faktu.“

„Já ti povím co to je!“ Vyštěkla. „to je rasizmus, nacizmus i komunizmus dohromady  v jedné jediné větě!“ Musel se odvrátit, protože jí nesnesitelně páchlo z huby.

„S vaším tvrzením ovšem nemohu souhlasit, neboť obsah zmíněného souvětí má univerzální platnost naprosto nezávislou na jakémkoliv ideologickém systému.“

Vůbec ho neposlouchala. „To je zcela otevřená propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka! Trestný čin! Jsem nucena z toho vyvodit patřičné důsledky!“

„A nestačilo by, kdybych to jen tak odvolal, jako ten hvězdář, který navzdory učení církve svaté lpěl na tom, že planety obíhají okolo slunce?“