Až jednou nebudu,

něčím jiným chtěl bych být.

Ne vrbou - z jejího dřeva se nedělají housle

a kdyby se dělaly,

tak by na tom dřevě plném vyslechnutého stesku žalem popraskaly struny.

I listy jí zhořkly.

Kořeny, ty jsou rudé krví

a snad také studem a rozpálené horečkou,

 proto se chladí a nechávají omývat chladnou vodou.

Dřevem se ani moc netopí,

vždyť je v něm ještě dlouho vodnatá míza,

skoro jako zakleté slzy

a ty když hoří,

tak to s prskáním a praskáním odchází prokletí.

A roháči,

kteří vyrostli v jejím trouchu,

jsou menší než ti z buků a dubů,

protože v smutku, bolesti, hořkosti velcí se nerodí.

Až jednou nebudu,

něčím jiným chtěl bych být,

třeba smrkem ztepilým...

A až půjdou děti letním žárem,

schovají se pode mne a řeknou:

"Ale to je krásná vrba"