Mluví se dovnitř A jako pronikavý hvizd neurčitý a nelidský skřek v prostoru zahaleném do průzračného roucha tříhodinový dutý úder do žeber otřásá timhle neotřesným domem v podvečer před zatměním oblohy
kdy ticho šimrá po kůži
z e p t e j s e p r o č v posteli nehybně se šíří domněnky co je to smrt? nevím, protože nevím co je život snad cesty Podkarpatským obloukem zmačkané dopisy nevědomost a bohatství
co je to život? v y t e č k o v a n á h á d a n k a musel bych zalepit veškerá zrcadla smýt ze stěn pozůstatky síry vystavit odumřelou tvář všem moralistům doby zamilovat si novou epopej (podlehnout svodům naivismu) psát propagační slogany
upevnit víru v Nikoho? a v nic ? |