"Musíte svoji narušenou psychickou rovnováhu hlídat, paní Nováková", řekl mi psycholog, když jsem mu svěřila svůj problém. "Musíte malými krůčky zvládat jednu zátěž za druhou tak, aby jste nejdříve zvládala jednu a teprve potom přidávala zátěže další! Víte?"

 

     "Malými krůčky", oznamovala jsem svému nitru, slzíc nad plakátem koncertu, na který jsme plánovali jít těsně předtím, než jsme se spolu definitivně rozešli...

 

     "Malými krůčky," šeptala jsem si statečně, když jsem po týdnu od svého zhroucení opět kráčela do práce a přemýšlela, jestli budu schopna obsluhovat u pultu, anebo ne.

 

     "Malými krůčky", zaříkala jsem se, když jsem vyšla ze dveří firmy, kde jsem zaměstnaná a přemýšlela, jestli na mě tentokrát přijde pláč ze zoufalství hned, jak vyjdu na chodník, anebo teprve cestou domů a na kterém místě?  

   
     "Malými krůčky", konejšila jsem své já, když jsem si již po osmnácté musela ve tři ráno vzít prášek na spaní, neboť ne a ne zabrat a nelítostné jitro bylo na dohled....     

 

    "Malými krůčky", naprázdno se pohybovaly moje rty, když se dcera zamilovala do hocha rómské národnosti a odstěhovala se k němu, zanechávajíc za sebou možnost studia na střední škole.

 

     "Malými krůčky", hlesla jsem napůl v bezvědomí, když mi lékařka oznámila, že syn má vážnou chorobu, která je život ohrožující a vyskytuje se pouze u setiny obyvatelstva. "Holt jste si se synem vytáhli Černého Petra a musíte se s tím prostě nějak vyrovnat, paní Nováková! "

 

     "Malými krůčky? To tedy ne", vykřikla jsem hrůzou, když jsem jednoho krásného dne výjimečně bez pláče došla až domů a našla kompletně vykradený byt, plný zpřeházených předmětů..

 

           Najednou jsem cítila, jak se pomalu měním....začal mi narůstat jazyk..! Moje tělo se postupně prodlužovalo a prodlužovalo...dostávalo šupiny....  Pak jsem vlnivými pohyby hadího těla vyklouzla dveřmi ven na zahradu a od té doby mám klid...

     Žiju pod velkými listy lopuchu mezi hromadou naskládaného dřeva a stočenou rolí térového papíru. V poledne se vždy nahřívám na velkém placatém kameni, který dominuje naší ubohé městské zahrádce a s rozkoší pozoruji nehnutýma očima poletování hmyzu.  Život je přece tak nádherný!  Za chvíli mi přinesou můj každodenní příděl večerních léků a u ranní vizity se mě jen tak pokusně zeptají, jestli se ještě pořád cítím být hadem ?