Tvé oči se dnes

skládají z křídel nočních můr,

jsou smutné jako nebe,

jež se bortí do miliónů kousků

a letí dál, do neznáma,

na chuť tvých slz

už jsem si zvykl,

ale ty ne

a proto jsi u pláče vždy tak překvapená,

a pláčeš ještě více,

jak ti mohu pomoct,

když vidím, že můry umírají,

jejich křídla už se nehýbou

a přestože uschly,

stále to uvnitř bolí

a já to cítím…

Pod maskou ztvrdlé soli,

pod přetvářkou duševního klidu

a nekonečné pohody

jsou hroby záblesků tvých očí…