Seděl jsem ve třídě. Podivné mi připadaly lavice-to že jsou tak malé…Podivná mi připadla látka, kterou jsme brali…Malou násobilku snad už umím! Říkal jsem si. Kolem mě seděly děti  školního věku. Vůbec jsem neměl ponětí, co tady vlastně dělám. Nejhorší bylo to, že jsem si  nepamatoval ani důvod proč zde sedím. Že bych byl praktikant a měl praxi na základní škole? Napadlo mě. To bych ale pravděpodobně neseděl v druhé lavici.

V průběhu dne jsem ve všem prosperoval. Všechno jsem věděl a u každého učitele dostal malou jedničku, popřípadě bod, nebo puntík. Přirozeně…vždyť jsem student gymnázia a učil jsem  se na maturitní témata. Otázka, proč jsem se ale ocitl tady, na prvním stupni zš, mi byla utajena. Ptal jsem se kolem jdoucích, zda-li to není nějaký vtip. Velká většina na mě zírala jako na psychicky labilního schovance ústavu.

„Jaký vtip Jiříku?“ odvětila jakási učitelka.

„Jdi si radši nachystat věci na Prvouku, ano?“

K čertu já se nejmenuju Jiřík! Ale Michal! Osopil jsem se na ni v duchu. Pořád jsem doufal, že je to blbý vtip. Hodně blbý vtip. Každou chvíli jsem čekal Bořu, nebo Matese, jak vyletí zpoza rohu a začnou řvát smíchy. Nic z toho se ale nestalo.

            Další věcí, bijící do očí, byla vyučovací doba. Čekal jsem konec vyučování o půl jedné. Další kantor, vcházející do třídy, mě silně vyvedl z omylu. A následně i další čtyři, kteří měli jednotlivě hodiny po něm. Bože můj! Na základní škole deset hodin šrocení? To se někdo posral v kině? Ptal jsem se sám sebe. Již po sedmé hodině jsem lezl po zdech. I učitelům jsem připadal podivný, hlavně svými názory a kázní ve třídě. Která tedy obvykle nijak famózní není a ani teď ne, ale oproti opičím páťáčkům  jsem byl zlatý v očích členů učitelského sboru.Nikomu ani patrně nedošlo, že své „vrstevníky“ přerůstám o šest hlav.

            Konečně! Poslední zvonění! Jdu domů…  pomyslil jsem si a vykašlal se na oběd, spíš na večeři. Vletěl jsem do šatny, oblékl si jakési boty, kopnuté do rohu. Vyřítil jsem se chodbou ven ze školy. Bylo již šero, skoro tma. Do mě mysli vplul obrovský otazník. Kam teď? Nevybavoval jsem si ulice, rohy, pouliční lampy…nic. Otáčel jsem se na všechny strany. Nikde žádný záchytný bod, známý vchod domu. Začal jsem panikařit. Jak se mám dostat domů?! Neustále opakovaná myšlenka se mi točila hlavou. Kde? Kdy? Jak? Jsem se sem dostal?? Po peripetii jsem vybral náhodný směr chůze. Míjel jsem šedé domy, z jejichž černých oken plály záclony. Míjel jsem vysoké hradby, procházel liduprázdnými ulicemi.

            Pak náhle jsem spatřil jakési děti. Dvě dívky a jednoho chlapce. Honili se kolem stromu. Byly podivně oblečené-vyseli na nich bílé cáry, dříve patrně oblečení. Byly neskutečně zubožené. Pod očima měly krvavé kruhy, na některých místech hlavy jim chyběly vlasy, všude po těle se jim nacházely modřiny a někde i krvavé šrámy.

Málem mi to vyrazilo dech. Děti si mě nevšímaly a dále skotačily a smály se. Já ale neslyšel žádný smích…Kousek od nich stála kamenná chýše. Měla bytelné, železné dveře, rozevřené dokořán. Šel z ní chlad a chmury.

            Odvážil jsem se jít blíž k nim. Když jsem od nich byl na dvacet metrů, všimla si mě jedna z dívek a dala se do breku. Byl to přímo hysterický pláč, jako by ji někdo táhl do sklepa, nebo na nože. Ukázala na mě a všimly si mě i ostatní. Chlapec si začal kousat ruku, na níž měl podlitiny. Zíral jsem na tu scenérii jako přimražený.

„Můj Bože…“ řekl jsem si.

Děti běžely  kvapným krokem směrem k chýši. Postupně se dali do šíleného pláče i zbývající dívka a chlapec. Vešli do ní a kamenné dveře se za nimi s prásknutím zavřely. Přiběhl jsem k jejich vězení a volal na ně:

„Dostanu vás odtamtud! Proč jste tam  u všech všudy šly?!“ odpovědí mi byl jen úpěnlivý a hrůzostrašný pláč. Tohle není normální. To fakt není normální. Když jsem kamennou stavbu obcházel, našel jsem na ní množství krve. Doslova pruhy, které vedly po celé délce stěny.

Začal mnou prostupovat strach. Velký strach. 

            Ustoupil jsem od stavby a vzdaloval se. Pak jsem se otočil a málem se vyzvracel leknutím. Opodál stál muž s dlouhým, lesklým nožem, na němž byla zaschlá krev. Oddechoval a oči mu málem vypadávaly z důlků. Jeho oblečení bylo od krve, stejně jako ruky. Nehýbal se, jen stál.

„Kdo jsi ?“ zeptal jsem se ho. Nereagoval. Zdál se být obrazem, byl nejasný, nezřetelný.

„Mluv!…“ zařval jsem na něj. Žádná odpověď. Za ním jsem však spatřil tři dětské mrtvolky. Ty byly po celém těle pobodané. Jejich okolí bylo plné krve. Válely se v ní ve vzájemném objetí. Muž znenadání padnul k zemi a začal plakat.

„Prosím, prosím, prosím!“ naléhal a slzy mu stékaly po obličeji. Hlavu si zakrýval dlaněmi.

„Odpusťte mi…!!“ pak se rozběhl k chýši, upustil nůž a začal mlátit na její dveře.

            Já jsem na nic nečekal a pelášil pryč podél městských hradeb.