Pár vteřin žitého času –

                                                stála jsem v chodbičce vlaku

hlavu v okně – pokrm přírody

Tehdy chtěla jsem cítit neklidný tep  –

pohlavky divokého větru dálek…

Omámenou dechem stlačeného času

a strženou smělým jiskřením

objímalo mne mihotavé ticho

Soukolí života hlásilo „nástupní“…

Tys mne pak obehnal plotem svého těla –

já měla v hrdle němé šílenství…

Mávali jsme figurkám na poli žití

zasaženi dětskou touhou klanět se vzdoru

kdy rozséváš zrníčka veselí…

Ještě jednou se vrátit

ještě jednou

spolu…