Je to trochu mimo můj obvyklej styl, hodně ovlivněno děním posledních dnů co se obsahu týče a J. Topolem co se týče stylu.
Možná by to mělo patřit do jiné kategorie, ale to mi snad odpustíte, případně mi sdělíte kam.

Psal bych básně. Mobil bliká a čeká na další příval mé kulhavé poezie. On už je asi zvyklej, starej brach, kterýmu jsem už dávno zkazil dobrej vkus. Kolem se míhá tma a začíná mi dlouhá doba Cesty. Cesta je ten problém, ten mrtvej čas kdy se přesouváš z místa na místo.
Vlaky mají svý kouzlo. Zpívají lidem písně. Smutný nebo veselý, ale krásně pravdivý. Stačí se do nich zaposlouchat.

Jsi blíž jsi blíž jsi blíž.
Mi pražce k ránu zpívají.
Vždyť sníš vždyť sníš vždyť sníš.
K večeru smutně mávají

Nakonec jsem vyhozenej tím barevným vírem, do kterýho jsem se chystal po hlavě skočit. Schovám si svůj čas na potom. Sice se mě snaží udržet a vtáhnout zpátky, ale to jsou už jen falešný víry mý fantazie, v nich není ta pravá krása a tak jsem se úspěšně vydrápal pryč z toho nádherně děsivýho snovýho sevření.
"To je dost, že už jsi tady. Realita čeká, mladíku." Duní mi hlavou Maturita, ta odporná zlá stařena, co krade mou hudbu, moje přátele a moje zájmy. Udělala chybu, že se mi připomněla teď. Souboj s vírem mi dodal sil a já ji porazím. Vím to, ona to taky ví a najednou už není zlá čarodějka, ale schoulená svrasklá pohádková babička. S přivřenými víčky a bojovně vystrčenou bradou jí hlasem filmových hrdinů odpovídám: "Ještě se uvidíme madam."

Utíkej můj koníku. Už jsme u Kolína. teď už nebudou žádný šance, takže můžeš na čas zapomenout. Nebo spíš schovat si všechno na později. Pamatuj si tu jízdu, ten vítr a pohyb, kterej z tebe dělá to, čím jsi vždycky byl. Pohyb z tebe dělá osobnost, když se zastavíš, umřeš. Nespěchej, jen si užívej pohyb a všechno si dobře pamatuj, protože jednou tě dožene kostnatá slečna a zeptá se, jak jsi žil, a ty jí budeš moct odpovědět: "Celej život jsem běžel. Ani jedinkrát jsem nezastavil."

Svět nedrobí úspěch uspěchaným bláznům. Schovává si ho pro prozřetelné podnikatele. Ty nemůžeš být kazatelem, kacíři. Sníh sněhu, bahno bahnu.
I v Praze padal sníh, ale tam dlouho nezůstane. Rozpustí se jako jemná vůně. Zůstaně po něm jen rozmazanej čas. Tady je to jiný. Už se blíží chlad. Nechci myslet na bolest a na spaní, sám sobě domlouvám, že ani jedno nepotřebuju a přitom vím, že obojí je krásný.
Jsem tak blízko chladu. Ta bílá velryba mě sežere dřív než řekneš jediný slovo.

Jsem dělník hraniční stráže. Svazuju křehký provázky hranice, kterou jsem potrhal svými sny a z okrasných smyček dělám obrázky věcí vysněných za hranicemi. Pláču, protože nemohu plakat.

Začátek s koncem si dali ten polibek.
Já myslím na sen a na útěk.