Krása, kterou jsem potkala

Pozorovala jsem z okna, jak se příroda opět, po kruté zimě, probouzí k životu. I přesto mi dnešní dopoledne přišlo obzvláště ponuré.

            Po dlouhé době mám volný den, ale žádné přátelé s kterými bych jej strávila. Sedím sama mezi čtyřmi chladnými zdmi a pokládám si otázky, na které nedokáži odpovědět. „Co se stalo, že je vše tak jiné? To se svět za posledních deset let tolik změnil?“ Nevím. Připadá mi, jako bych poslední léta byla zcela mimo realitu. Vše jsem zasvětila své práci. Považovala jsem to za správné. Vždyť člověk by se měl nejdříve zajistit a pak založit rodinu. Jenže je mi pětatřicet a zdi místo nevinných čáranců zdobí drahé obrazy. Ale už je nikdo neobdivuje pro jejich krásu i já už ji nevidím. Kde jsou všechny ty krásné věci, na které když jsem pohlédla, rozbušilo se mi srdce?

            Ještě chvílu jsem se utápěla v sebelítosti a pak se rozhodla jít vstříc novému světu a hledat jeho krásy.

            Vyšla jsem na ulici a rozhlédla se kolem. Slunce začalo hřát, ptáci si zvesela prozpěvovali a já ucítila vůni kvetoucích rostlin. Ale proč stále necítim tu radost? Potěšení z krásy? Snad protože vím, že slunce zajde, ptáci odletí a květiny uvadnou.

            Sklopila jsem hlavu a lehkým krokem prošla ulicí až k parku. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala kolemjdoucí. Někteří se smáli, aniž by měli čemu, nebo alespoň já neviděla důvod. Ale většina z nich měla stejně zasmušilý výraz jako já. Snad také uvažovali nad smyslem života a marně hledali ztracenou krásu.

            Po chvilce jsem zavřela oči a příliš nevnímala své okolí. Nechala jsem své myšlenky, ať plynou a jen občas jsem si hlasitě povzdychla. Můj polospánek přerušil až můj kolega, jež mne chytnul za rameno a lehce se mnou zatřásl. „Nazdar spáči!“, vyhrkl na mě. „No, ahoj. Nemáš být v práci?“, rozespale jsem se ho ptala. „Je polední přestávka, jdu na oběd, jdeš se mnou?“, zeptal se zdvořile. Jelikož jsem od rána nic nejedla, tak jsem jeho nabídku nemohla odmítnout a hlavně jsem se konečně necítila tak sama.

            Samozřejmě hlavním tématem naší konverzace byla práce, ale mě to vůbec nevadilo, ostatně práce byla mým koníčkem.

            Byla jsem natolik zaměstnaná, že jsem úplně zapoměla na svůj pesimismus a svět se mi zdál hned barevnější. Proto jsem se tak trochu děsila chvíle, kdy se budeme loučit a já opět zůstanu sama. Už jsme čekali na číšníka, abychom mohli zaplatit, když kolegovi zazvonil telefon. Po chvilce jsem pochopila, že volá jeho žena. Už jsem měla příležitost jí potkat, milá paní. Když zavěsil, zamyšleně se zadíval do dálky. „Žena?“, přerušila jsem jeho dumání. „Jo, volala, že nemůže dojet pro dceru do školky. Slíbil jsem, že se o to postarám, ale vůbec se mi to nehodí a vzpomněl jsem si, že moje máma jela dnes k doktorovi…“, začal dramaticky vyprávět. „Sjedu pro ní.“, přerušila jsem ho. „Já nevim, máš volno, nechci tě obtěžovat.“, říkal, ale ne příliš přesvědčivě. „Neobtěžuješ, naopak bude to příjemný rozptýlení, vezmu jí do parku a v pět ti jí přivezu do firmy, platí?“. „Platí!“, ulevilo se mu.

            Když jsem přišla do školy a viděla všechny ty malé, roztomilé tvářičky, probudily se ve mně mateřské pudy. Snad už mi také tikají biologické hodiny.

Alenka na mě zprvu nedůvěřivě hleděla, ale když jí učitelka řekla, že tatínek volal do školky, že jí vyzvedne teta, tak se jí na tváři opět rozzářil úsměv. Nebylo to naše první setkání, ale ještě nikdy jsem s ní nebyla sama. Ve skrytu duše jsem byla nervózní. Nikdy jsem se o dítě nestarala, ale když jsme dorazily parku, všechny obavy zmizely a ve mně zůstal jen takový zvláštní pocit. Nedokáži ho popsat.

            Sedla jsem si na lavičku a pozorovala Alenku, jak běhá sem a tam s úsměvem na tváři. Po chvilce přiběhla ke mně a podávala mi kytici sedmikrásek „Ty jsou pro tebe teto. Natrhala jsem je sama.“ A zase odběhla. Pozorovala jsem ji, jak si užívá krásy jarního dne. Pohlédla jsem na sedmikrásky a uvědomila si, že zvláštní pocit ve mně stále přetrvává. Jenže teď už jsem jej dokázala popsat. Bylo to to, co mi tolik chybělo. Pocit štěstí, při pohledu na něco krásného.