moje chladné oko nespoutaného diváka toulá se nad krajem, kde na časy se nesmráká a duha za duhou kmitá poháněná větrem z křídel barevných papoušků ara nad vodopády tůň je zvyklá na hluk padající vody – odkud? kam? –z moc –do mála sypání pozlátek z obalů čokolád, sladká hořkost navlhlého vzduchu to a možná ještě víc dráždí moje oči znavené v zemi fléten a živých drozdů v denním tichém ruchu tisknou se sněžné stopy bělavé a za zdí tluče srdce mé
stromy porostlé mechem kymácí se po ranách od čirých skel levá – pravá, padá – šedá, žluté listí na mech zlatý láska slepá neví kam, ale radí, kam jíti (slzet) měl (zlatý déšť odnesený s barevnými papoušky)
|