Uplakané okno vydává jen stěží svá tajemství,

mlčí do tichA a tváří hlučnou samotU

tak jako hranice s tuctem azylantů, nepoví,

že uvnitř a ven dělí na společenství bigótů.

Jenom pláče, pouze rosí svůj bezpočet očí

mnohdy krvavých od dýmu z tabáku,

své ronění mému rukávu stokrát půjčí

a já nestačím sušit jej na sušáku

pokrytém jinovatkou starých baráků.

Jednoduše pláče, jednoduše sní,

pod křídly města nosí šedý šat

proplakává noci ostatní,

jen rukávy jí trochu brání se uplakat.