Lampa z ulice svítí bílým světlem kopretin,

kdo ji kamenem rozbije?

černá růže trnem z těla – otráveným, prokletým,

světlo se z ní vylije

a nebude.

Pohlcovač tmy se bude válet v blátě a kalužích

při smíchu kolemjdoucích se tmavě bude červenat,

uhasí její zlobu pouze čerstvý zimní sníh,

rozpláče ji zase čas, kdy se bude všechno zelenat.

Cože osude?

Blouzníš v horečkách kopretino

černá růže uhnala ti zápal plic

na náhrobku zřívám tvoje jméno,

vím, že ty už nebudeš plápolat do ulic.

Promiň, odpustíš mi, že nevytrhal jsem ty černé růže?

Že neodklidil jsem ty ostré kameny?

Mokrou rukou pohladím tě a nasbírám opět do duše

světlem nasvítím ti kořeny.