Poslouchám rozhovory v autobusech, na svých jízdách.
Babí léto už dávno pověsilo růženec na kříž u hrobu
a listí zradilo své pány – vrátí se až dlouho po zimách,
mezitím zavalí louky, dvory, pole, čekat budou na úrodu.
Umírající slunce ještě poslední silou rozbíjí krystaly bělavé krásy
a lomí své paprsky na mnoho šípů letících na cíl přesně.
Ustaraná stařenka mluví o tom, jak jí zšedly vlasy
a že vypadá jak to nejurousanější jehně.
Sním o sněhovém přání, které mi roztaje v rukou
a jeho voda ochladí mi rozžhavené prsty z tvého těla
bolestí mi špičky prstu do prostoru tepou
do tepla k ní by chtěly. Snad i ona by je chtěla?
Burlev 