Horní pochod stromu přes úžiny labyrintů

provázen byl zpěvem pěnkav poblázněn

z jara a ze všech smutně teskných květů

jarním deštěm nabančených.

Položené stéblo rákosu – jedno vedle druhého

připravené na vaše slzy grafite.

Achnatone vysuš svým dechem do prachu jemného

to písmo grafitu i jeho pláče v něm zaryté.

Na souš vyřádkovaný v zástupu pokropených žalů,

které tlačí moje myšlenky do marcipánových klecí,

v kterých je místa dosud většinově pomálu,

ale jen pro sebe říkám si: „Je to přece bytí.“