Listy osychají větrem času… Jednoho dne tě držím v dlani a V tobě není kouska života. Jak to? Zcela přirozeně ne?
Zradila a já ti dal tolik! Nebo chtěl dát a snad… jsi něco pocítila Nebo…..
Mám tě v dlani. Poslední trn jsi v důvěře zahodila- Bez něj ale nejsi růží! Jsi pro mě zbytečná! Nepotřebuji tě!.... …ne?
Otrhávám pár tvých lístků a kousek stopky. Stačí jediný pohyb a nezbyde z tebe víc, Než pár tmavých načervenalých drobinek. Stačí trochu ohně a v dlani nenajdu víc, Než špetku popela.
Jsi bezcenná…, ale přece, Něco mi brání udělat ten pohyb, který by tě zničil. Vzpomínky? Minulost?
Upouštím tě na zem s vědomím, že jsi jen růže A snažím se nemyslet. Povaluješ se otrhaná životem a časem v chomáčcích pachu podzimní země. Kéž bys neexistovala! …ale o kom by se pak dalo psát, když ne o růžích? Nenávidím tě! Jsi mrtvá! Do duše hrne se mi v těch slovech vztek i žal, a zároveň boj s realitou věci beze smyslu. Mlčíš. Ležíš na stole, kam tě má ruka dala, protože jsme tě z toho prachu zvedl, ani nevím proč….
..Neznám tě…. Jsi jiná…. Proč nevoníš, když jsi růže?
Leží dál…mlčí. Hrdá, se svou malostí, … zůstává I teď. |