Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál před dávnými časy, kdy ještě draci obývali svět společně s lidmi. Neprojevovali se nikterak nebezpečně ani zlostně, jak o nich vypráví pohádkové příběhy. Jen jejich velikost lidi děsila a také někteří, stejně jako lidé, neměli vybrané chovaní. To pak ke své obživě namísto divoké zvěře sáhli po tučném vepříkovi či býčkovi ze stáda rolníka. 

Tarfies pocházel ze starého dračího rodu, jehož kořeny sahaly hluboko do dávnověku. Měl urostlou postavu a na svůj mladý věk působil velice sečtělým dojmem. Ti, co ho znali, se shodovali, že má citlivou a krásnou duši.

 Jednoho horkého letního odpoledne se rozhodl ochladit své rozpálené tělo v jezeře, kam kromě hrstky místních rybářů nikdo nechodil. Jezero leželo mezi lesy, takže z výšky střemhlav slétl do vody. Ozvalo se mohutné šplouchnutí a voda se vylila z břehů. Sotva se vynořil, uviděl dívku na koni, který divoce vyhazoval zadníma nohama a ve snaze zbavit se své jezdkyně. Dívka se marně pokoušela udržet v sedle. Po několikavteřinovém boji dopadla tvrdě na trávu a zůstala nehybně ležet. Splašený kůň cválal směrem k nejbližšímu lesu. Tarfies se lekl toho, co způsobil a tak rychle doplaval ke břehu a opatrně dívku zvedl. Namočil cíp jejích šatů do vody a lehce ho přiložil na dívčino čelo. Má velmi krásnou tvář, pomyslel si. Pohnula se, pomalu otevřela oči, a když viděla, že ji ve spárech drží obrovský drak, lekla se. Jeho tlama plná ostrých zubů působila hrozivě, zvlášť z takové blízkosti. Podařilo se ji ovládnout strach, jenž se jí zmocnil.

 „Jste v pořádku? Moc mě mrzí, co se stalo, netušil jsem…“, koktavě se omlouval, ale přerušila ho.
 „Ano jsem, ale mohl byste mě postavit na zem, prosím?“
Pomalu ji tedy postavil na zem.
„Zdá se, že váš kůň se už nevrátí. Je to má vina. Dovolte, abych vás dopravil domů“, pokoušel se stále omlouvat. Dívka se rozmýšlela jen krátce, pak přikývla. 

Vzal ji tedy opět do náruče a pozvolna se vznesl. Iliané, jak znělo její jméno, měla nejprve strach, ale zanedlouho se uvolnila a dokonce se jí létání zalíbilo. Ukazovala Tarfiesovi cestu, smála se a zároveň si užívala pocit, kdy ji vítr čechral hřívu černých vlasů, zářivě se lesknoucích ve slunečním světle. I jemu se let s neobvyklou pasažérkou líbil. Možná i proto, že jeho citlivý čich lechtala Ilianina vůně a její zvonivý smích mu zněl v uších více než příjemně.

 Když se po chvíli před nimi objevil hrad s mohutným vodním příkopem a kamenným ochozem, poprosila Iliané Tarfiese, aby se snesl na zem. V dostatečné vzdálenosti přistáli. Iliané poděkovala za nevšední zážitek a vydala se směrem k hradu. Dlouho se za ní díval a cítil zvláštní, hřejivý pocit v celém těle.

 Od toho dne jako by ho někdo vyměnil. Den co den  létal k jezeru a dlouhé hodiny sledoval, zda se z lesa nevynoří půvabná Iliané na svém koni. Dočkal se až po více jak týdnu, když už pomalu ztrácel naději. Celé odpoledne si povídali. Probrali snad všechna možná témata, ale stále bylo o čem vyprávět. Iliané poprosila Tarfiese, zda by se s ní opět neproletěl a ten nadšeně souhlasil.

  Jejich tajné schůzky začaly mít pravidelný scénář. Pokaždé ji drak ve své náruči odnesl na zvláštní, krásné místo a dlouhé hodiny si vyprávěli různé příběhy. Někdy veselé, jindy plné bolesti a smutku.

 Zdálo se, že život jim nastavuje svou lepší tvář. Zamilovali se do sebe. On do jejích něžných dlaní, které objímaly a hladily jeho šupinatou kůži, do vlasů, co neposlušně padaly do jemné tváře, do příběhů, které vyprávěla tím nejlibozvučnějším hlasem. Jí imponoval silou a dobrotou, čehož mu osud nadělil vrchovatě. Jednoho večera si slíbili, že ať se stane, co chce, rozdělí je jenom smrt. Pochopitelně si uvědomovali, že každý je jiného druhu, ale pouto, jež mezi nimi vzniklo, se zdálo být silnější.

 Tady by mohl příběh skončit se slovy, že pokud neumřeli, žijí šťastně dodnes. Cestička jejich osudů se ovšem klikatila jiným směrem.

 Po několika měsících se začalo stávat čím dál častěji, že se Tarfies své krásné Iliané nedočkal. Jednou musela na neodkladnou zkoušku šatů na ples, jindy ji schůzku znemožnila návštěva příbuzenstva. Tarfies mezitím co trpělivě čekal, sledoval, jak tají poslední zbytky sněhu u jezera, ze země se deroucí první sněženky a fialky a pak pampelišky svítící v zeleni louky. Když už Iliané přišla, většinou pospíchala. Neměla čas poslouchat a neměla čas ani vyprávět své příběhy. Tarfies se cítil stále opuštěnější.

 Když se již poněkolikáté nepřišla na smluvenou schůzku, počkal až se sešeří a zalétl až k oknům hradu. Přál si ji alespoň spatřit. Co však uviděl, zasáhlo jeho srdce jako ostrá čepel. Iliané napůl seděla, napůl ležela na bělostné kožešině a objímala cizího muže, jenž jí zasypával polibky rty a tváře. Chvíli strnule pozoroval zamilovaný pár, pak se otočil a chtěl nepozorovaně zmizet, ovšem v rozčilení zavadil špičkou křídla o zeď. Iliané se zvedla a běžela se podívat, co se děje. Oknem spatřila oproti obloze pouze vzdalující se siluetu letícího draka. Náhle si uvědomila, co se stalo. Chtěla vrátit čas…

 Seděl na břehu jezera a bolest, jež pociťoval, ho úplně ochromila. Sledoval větrem jemně zčeřenou hladinu. Vše, čemu dosud věřil, se během krátké chvíle zhroutilo. Probíral se vzpomínkami a teprve teď mu začala docházet pošetilost jejich slibu. Vztah mezi tak odlišnými bytostmi nikdy neměl šanci na přežití. Náhle neviděl z této situace žádné východisko. Život mu zčernal a zhořkl.

 Netušil, jak dlouho tak přemítal, když ho vyrušil dusot koňských kopyt a z lesa se tryskem, na svém koni, vyřítila Iliané. Oblečená jen do bílé košile, přes níž přehodila ledabyle plášť, sesedla a rozběhla se k zoufalému Tarfiesovi. Objala ho kolem krku a s vodopádem slz stékajícím po tvářích se snažila vysvětlit, že aniž by chtěla, na jednom z plesů se zakoukala do mladého muže, se kterým ji viděl. Zamilovala se do něj a později přijala jeho nabídku k sňatku a zanedlouho se má konat svatba. Vyčítala si, že porušila slib, který Tarfiesovi dala a nevěděla, jak mu má vše vysvětlit a co nejméně zranit jeho citlivou duši. Proto se poslední dobou vyhýbala schůzkám. Jistě by z jejího chování poznal, že se něco děje.

 Její slova příliš bolela a s každým dalším jakoby na jeho srdci přibyl další škrábanec. Aniž by promluvil, vzal ji do náruče a vznesl se. Letěl směrem k hradu. Uvědomoval si, pokud toho byl jeho zoufalý mozek schopný, že je to naposledy. Tentokrát přistál až na kamenném ochozu. Opatrně ji postavil na zem a svou tváří se přitiskl k její a několik vteřin tak setrval. Cítila, jak ji studí velké dračí slzy. Nikdy předtím neviděla draka plakat. Pak se vymanil z jejího objetí a lehce se vznesl. Ještě jednou zakroužil nad hradbami a shlédl dolů na dívku v bílé noční košili. Vítr čechral její dlouhé černé vlasy. Miloval ji z celého svého srdce. Beznadějně. 

 Zhluboka se nadechl a prudce vyrazil vzhůru k obloze poseté hvězdami. Se zavřenýma očima silně mával křídly a ve spirále se vzdaloval od všeho pozemského, až se po několika minutách dostal do míst, kde vzduch obsahoval jen nepatrné množství kyslíku. Poslední špetkou vůle donutil křídla k mohutnému máchnutí těsně před tím, než ztratil vědomí. Nenabyl ho ani během bezvládného pádu, který zastavil až náraz na zem.