Tak to jsem tedy vážně mrtev? Tak tedy vypadá smrt? Kde jsem? To nejsem ani v mauzoleu? Ne, nic kolem tu není, jen strašná, strašná temnota. Nevěřím v boha, ani v ďábla ne! Tak kde to tedy jsem?

            ÁÁÁ…..jaký to ryk! A co ty tisíce tváří co se kolem mne sbíhají? Proč jen sem celý zakrvácen? Proč tu nejsou lidé, co mě jinak hlídají?

Nás také nikdo nehlídal,ozval se hlas hlubin, pověz, ty zrůdo, Staline, pověz, proč nás popravit jsi dal? My nebyli zlí, my nezabili, my se jen zřejmě tvé choré mysli zprotivili!

Jen z jednoho strachu toliko zla! Jen z jednoho sobectví toliko neštěstí! Prý štěstí, blaho pro lid. Ukaž nám jen jednoho, kdo byl věru šťastným, kdo se ani jedinkrát nelekal tvé hrůzovlády.

Ach vy, vy jste snad duše mrtvých?  Já nevěřím, že jste, že něco takového může být.

I jsme Staline, i jsme. A měl by sis nás vážit. Před námi se teď budeš hájit. Jsme těmi posledními s kým kdy promluvíš, pak dle tvé vinny muka budou méně snesitelnějšími.

A co mi vyčítáte? Ano. Byli mrtví. Ano, byl jsem nelítostný. Ano, bál jsem se o sebe. Zeptali jste se však někdy proč? Chtěl jsem vytvořit něco lepšího, něco spravedlivějšího než byla ona vláda buržoazie. Chtěl jsem spravedlivější zem, bez korupce, bez protěžování, vytvořit zemi jaksi čistou, nevinnou. Zemi, kde si lidé nebudou závidět. Nechtěl jsem už vidět umírat děti a žebráky hlady. Nechtěl jsem vidět, jak kolem těch hladových projíždí nabubřelá šlechta ve zlatých kočárech a jak se jim jen vysmívá. Měl jsem už dost té arogance, světa, kde vládne pouze síla peněz a moci, pro kterou se lidé navzájem podráží a zabíjí. Bylo načase udělat konec utlačování a vykořisťování chudých dělníků. Bylo na čase, aby lidé začali brát ohled i na ostatní. Aby důležitý byl i celek. Aby přestalo být podstatné, zda jste synem či dcerou daného člověka. Ale aby začalo být důležité jakým jste vy. Tvou matkou i otcem by se stal celek, neokrádal bys ostatní, aby tvá rodina měla více, okrádal bys tak totiž svou vlastní rodinu.

            A i vím, jak vše bylo nelítostné. Ale povězte sami: Což snad porod dítěte nebolí? Což při něm není prolito také mnoho krve? Což je možné něco změnit, aniž bychom nevymýtili vše, co vadí naší myšlence? Jste oběti, ale buďte pyšní na to, že jimi jste! Právem můžete být hrdí! Abych změnil smýšlení, bylo nutné vypudit vše, sebemenší detail, jež mohl budování opravdovému, lepšímu socialismu uškodit. Abych vytvořil novou lepší společnost, bylo nutné vytvořit nové bytosti. Bytosti s nevinným myšlením. Bytosti, jejichž životem by byl celek. A každičkého, kdo by tomu jen trochu bránil, jsem se zbavil.

Vytýkáte mi i strach o mne samotného. Bál jsem se. Ne o svůj život, ale o celek, neboť věděl jsem, že není nikoho mně podobného, že všichni ostatní nedokáží věci prospět tak dobře jako já. A s každým zrádcem jsem si poradil. S každým, kdo ohrozil dobro socialistické Rusy.

Vím jsou to utopické ideály, avšak díky mně se mohly stát skutkem. Čeho se však děsím nejsou vaše výhružky, děsím se toho, že jsem mrtev. Děsím se, co stane se po mé smrti. Je mi jedno, co se provede s mým jménem. Tuším, že děvka jménem historie mi přisoudí atribut mocichtivého tyrana. Hlavně tuším a toho se tak děsím, že myšlenka socialismu, bude chápána jako něco zlého, špatného. Toho se tak děsím, že se zapomene na onu myšlenku socialismu, na to, co vlastně znamená, že v paměti zůstane jen proces násilného budování. Že se zapomene na předcházející období nelítostného kapitalismu, kdy se děla také mnoha bezpráví, také oficiálně, avšak o těch se nemluví, kolem těch platí osud věčného tabu. …Kdybych však déle žil, dokončil bych ten proces, vytvořil bych onu lepší společnost…

Mlč ty hlupče, co všechno jsi způsobil, to nechápeš, že všichni ti srali na nějakou lepší společnost, jen ze strachu se usmívali, jenom ze strachu všechno předstírali? Vyrvat matce dítě, to je zločin. Tys to chtěl provést. Nikdy bys to nedokázal! Z lidí bys jen udělal otroky, kteří sami nic nesmějí, jejich život by byl pouze kontrolován. Jenom hloupou tupou masu. Bez práva vlastního rozhodnutí, nalinkované bytosti, s předem daným životem. To je tedy ta tvá lepší společnost?

Nechápeš, že člověk může chtít i něco jiného, než mu vnutíš ty? Nechápeš, že někdo nestojí o tu tvou spravedlnost? Nechápeš, že někdo chce mít i vlastní rozhodnutí? Že chce volnost?