Vrata od garáže se otevřela do nového jitra. Do rána trpělivě čekajícího na dnešní příděl slunečních paprsků. Vyšla před dům a dnešek se rozechvěle odrazil od vrstvy čerstvě napadaného sněhu.
Protahovací vůz samozřejmě zase nahrnul sníh z ulice na jejich stranu. Uvědomila si, že tenhle mantinel autem nepřejede!
„Šup, dva, tři. Hop, dva tři…makáme, makáme,“ lopatou prohrabávala nejmenší možnou cestu pro auto.
„Už aby bylo jaro, co?“ pokřikoval na ní soused.
„To zas budou pampelišky…“ odpověděla mu se smíchem, už smířená s tím, že dnes zase nepřijde do práce včas.
„No jo, to máte pravdu, mladá paní. Pak zas budou pampelišky,“ na chvíli se zastavil, opřel se o svou sněhovou frézku a pak filozoficky dodal: „…a pak bude zase sníh a pak znovu pampelišky… a tak furt dokola.“ Po chvíli znovu rozjel své motorové hrablo a vypadal při této činnosti stejně spokojeně, jako když na jaře poprvé poseče svůj kousek anglického trávníku.
Lopatu dala do kufru. Pro jistotu. Konečně nasedla do svého autíčka. Pohladila něžně volant a na zpětná zrcátka vycouvala s milimetrovou přesností, míjejíc kola, lyže, letní pneumatiky, pádlo, palubky… naposled je nutné se vyhnout klice, té zlomyslné trhačce bočních zrcátek. Stačí, když trochu foukne vítr a křídlo vrat se malinko přivře.
Většinou cestou do práce poslouchá ranní úvahy na ČR 3. Dneska ne! Dnes nebude filosofkou. Zasunula do přehrávače Ozzyho a zesílila ho skoro nadoraz.. Je soutěžním jezdcem, závodníkem a jede finských Tisíc jezer.
Chvíli se nechá vést vyjetými kolejemi. Pak s citem lehce pohne volantem doprava a hups, jede po sněhu, svojí cestou. Ani při tom moc nezpomalí, ale natlačí se příliš doprava, až málem odře dveře o sněhový mantinel. „Uff , tak to bylo o chlup, ten v protijedoucí oktávce koukal, posera,“ směje se v duchu. Už je u pošty. Sláva, nikdo tu. Mohla by zkusit zasmykovat…jooooo…lehce přitažená ruční brzda a adrenalin stoupá. Krásně to projela. Poslední úzká ulice. „To hovado na té odbočce fakt nezastavilo! To snad není možný!“ zařadila zpátečku, couvat umí. Ten frajer v čepici asi ne. Taky mu to dá sežrat. No..ale děkuje jí, pokynul nejen hlavou, ale ještě přátelsky s uznáním zvedl ruku. Tak mu to nedá sežrat. Mile se na něj usmála a s porozuměním taky přikývla. Teď už rychle odbočila na hlavní. Tady jede jen lehce něco přes povolenou rychlost. Po široký nasolený silnici by uměl jezdit rychle každý. Už se těší, jak efektně zaparkuje u firmy. Místa tam bude dneska určitě dost. Jak začne takhle padat, lidi snad nevyjíždějí z garáže. Nebo možná parkují na placeném upravovaném parkovišti. Srábkové.
Ona ne. Loni se naučila ujíždět si sníh. Jako když si kočka ušlapává místo na spaní. Kolikrát se Ťapinka otočila na polštáři, kolikrát nohama zatlačovala peří, než si za spokojeného předení lehla a stočila se do klubíčka. A přesně takhle se na to musí. Hmm….ale dneska to nebude tak snadné! Sněhu je požehnaně a schod z protažené cesty do neodházeného parkoviště je docela dost velký. Házet lopatou se jí už nechtělo. Tohle prostě zvládne, vždyť je dnes přece závodnice! Najela do závěje.. jen trochu.. jen na zkoušku. Honem zpátečka..a dobrý.
„Tak a teď podruhý, a kola musím nechat ve stejném směru. Zpátky a ještě jednou. Kruci, zvoní telefon! To už mě určitě shání ten člověk. V kolik že to měl přijít? Konec udupávání, teď už se musím stočit na místo.“ Zařadila jedničku, sešlápla plyn a pustila spojku o něco méně citlivě. Autíčko poskočilo, vyhouplo se přes vyhrnutou bariéru…a buch ho. Ucítila, jak přední kola zapadla do měkkého.
„Tak z tohohle, holčičko, jen tak lehce nevycouváš. Zkus to rozhoupat!“ poručila si. Houpání je bezva…ale přes hranu to nejde. Zkusila zatáhnout ruční brzdu těsně před tím, než se kola vrátila do zrádného dolíku. „To snad není možný! Já zase budu odhazovat sníh!“ Poraženecky otevřela kufr, vytáhla lopatu a šla se podívat, jestli ji to bude vůbec k něčemu.
Na rohu ulice se objevila skupinka chlapů. Má ne ně zavolat a požádat je o pomoc? Asi jdou shazovat sníh ze střechy hotelu. No jo..vypadá to tak. Majitele hotelu přeci zná a je tam s nimi. To zas bude řečí. Už je úplně slyšela: „Madam, míň plynu a pomalu s tou spojkou. Dopředu, dozadu. Srovnejte kola!“
Krutibrko, co ale teď nadělá. A tak se i trochu usmála, když přišli a nabídli svou hrubou sílu. Hoši se ochotně opřeli do auta. Zařadila jedničku. Lehce přidala plyn. Nic! Auto se ani nehnulo. To je divný. Vždyť s ním před chvílí tak báječně houpala.
„Tak zkusím zpátečku. Ať mi tam ti chlapi nezacláněj!“ gestikulací je odhání. Zase nic! To není možný! Vylezla z auta, koukla pod kola a nechápavě kroutila hlavou.
„Hej, hoši, pojďte nám pomoct!“ přivolal hoteliér zbytek party.
„Šest chlapů bude tlačit jednu nemožnou babu v pitomým malým autě,“ pomyslela si.
„ Finská rally, Tisíc jezer, Ari Vatanen a teď taková potupa.“
„Tak soustřeď se! Srovnat kola, jedničku, plyn, spojku….“ a zase nic.
„Kurva!“ hlasitě si ulevila. „Nechám to tady stát, ať si třeba to blbý auto někdo ukradne,“ rozčileně přitom mimoděk sáhla rukou na ruční brzdu.
Polil jí pot. Páka v horní poloze, v zádech šest chlapů. Nadechla se, zavřela oči a odbrzdila. Dvanáct páru rukou a sedmdesát koní vystřelilo autíčko jako z praku.
Poraženě vystoupila.
„Tak vám chlapi, pěkně děkuju. A přiznávám se ke všemu, jsem vinna zatažením ruční brzdy.“
Pokorně při tom svém doznání vykouzlila na tváři ten nejlíbeznější úsměv, kterého je žena schopna a v duchu si slíbila, že za trest celý týden nepřečte ani jeden feministicky laděný článek. |
Humble 
Hester 