21. října

    V pondělí ráno se Kačka vkradla zadem přes stáj a překvapila mě v kuchyňce. Její „Ňaf baf“ mě znovu přilepilo na strop.

„Se lekáš víc než koně.“

„Nelekám, bojím se.“

„Jo, to bys měl.“ Připomněla mi.

„Kačko, prosím, netrap mě.“ Málem jsem se rozbrečel. Před třináctiletou holkou. „Já nechtěl.“

„I jo, chtěl.“

„Tak jo, ale ne tak, jak se to stalo.“

„A jak by jsi chtěl, aby to bylo?“

„Já,“ zasekával jsem se v návalu tisíců myšlenek pro a proti, celých kaskád proč to nejde a proč tak zoufale chci, aby to šlo.

    Stála proti mně, zády opřená o kuchyňskou linku a tázavě na mě koukala. Polykal jsem nasucho, nevěděl kam schovat ruce, svou tvář a vůbec celé svoje věčně nadržené tělo kluka, který v nejlepších letech prostě vytrvale potřebuje (alespoň jednu jedinou) holku.

„Bál jsem se, že už nikdy za mnou nepřijdeš.“ Vysoukal jsem nakonec ze sebe a nesměle jí pohlédl do očí. Tentokrát otočila hlavu na stranu ona. Dívala se někam mimo.

„Nechtěl jsem ti ublížit, a moc mě to mrzí.“

„Kdyby ti na to přišla moje máma, co jsi mi provedl, přetrhla by tě jako hada,“ začala Kačka. „Jo, ten svetr je totiž ještě celej od sena a plnej všelijakých semínek, jak jsi mě tam, to, no... a protože to doma neřeknu, tak to odnesu za tebe já.“

23. října

    Odpoledne jsem stoje ve třmenech na ryzákovi čekal, až se motorák vynoří ze zatáčky a za skřípotu brzd zastaví na místním nádražíčku. Zamával jsem na Kačku. V nadšení, že jí co nevidět zas uvidím, mi nedošlo, že to je hodně hloupý nápad, jí jít naproti, když bude v hloučku svých spolužaček a kámošek. V sedle ryzáka nakonec trčela patnáctiletá nazrzlá Eliška. Pocházela ze čtyř sourozenců a tak si, naučena drsnými poměry v chudé početné rodině bydlící v místních bytovkách, uměla vybojovat místo na slunci. Kačka byla zklamaná, ale nedala na sobě před ostatními nic znát. Navíc jsem na zádech cítil pohledy místňáků, ke kterým jsem nikdy nepřirostl. Vlastně jsem z žádným z místních kluků neprohodil ani jedno jediné slovo. Nezajímali mě, zatímco já, vetřelec v jejich teritoriu, je začínal zajímat až příliš a již pouhou svojí přítomností jim pil krev, o to víc, že nikdo nevěděl, co jsem zač a kam si mne mají zařadit. Znali mě toliko ze sporého vyprávění holek z oddílu, což je samo o sobě provokovalo do nepříčetnosti.

Děvčata se rozcházela domů a Eliška byla daleko před námi. Nechtěl jsem příliš nápadně přidat do kroku. Okolo mne se začalo pohybovat pět, šest vidláckých floutků. Další čtyři se přidali od hospody.

„Hej, kdes nechal koně?“ Houkl první.

„Bojíš se, co?“ Přidal se další. Pokrčil jsem rameny a díval se mimo ně.

„Nevím, o čem bych si s váma měl povídat.“

„Jo tak ty nevíš, sráči?!“

„Nech ho Vašku.“

„Tak ať nechá naše holky na pokoji!“

„Pokud vám jde o tohle, proč taky nejste v oddíle?“

„Vo to se nestarej.“ Zasyčel jejich vůdce. „Až tam vlítneme, nestačíš se pakovat, hajzle jeden.“

V noci přilétlo ze tmy pár kamenů a před vjezdem přestala svítit pouliční lampa. Další oblázky se s třeskem odrážely od oken klubovny. Za potok se neodvážili. Tady u koní jsem byl pánem já.

24. října

Na Jízdárně jsem holkám postavil kavalety do paprsků.

„Odepnout třmeny. Teď!“

„To nemyslíš vážně…“

„Neodmlouvejte a pověste je na bránu jízdárny.“

„Já si je hodím jen křížem přes sedlo. To stačí.“

„Nestačí Dájo.“ Chytil jsem Flér za stíhlo a přitáhl k sobě. Ryzka se podvolila. „Dovolíte slečno?“ Sáhl jsem jí pod jednu a pak druhou stranici sedla a vytáhl třmenové řemeny ze zámků.

„Co jsme ti udělaly?“

„Nic osobního princezny.“

„Tak proč?“ Ptaly se sborem při rozhýbávání koní. „V každé jezdecké škole bývávají rozcvičky bez třmenů.“ Opáčil jsem a stoupl jsem si doprostřed jízdárny. Všech pět jezdkyň se zprvu nezvykle snažilo. Každý můj povel bez odmlouvání plnily. Nejspíš si myslely, že mě to hned tak přejde, a že to všechno je jen hec. Jenže já dobře věděl, že se na mě domluvily, a právě začal tuhý boj, kdo z koho.

Však on vám spadne hřebínek…

„Klušeme v kroužcích přes kavalety!“

„A vysedávat!“

„Jestli si myslíš, že nás zlomíš..?“

Provokativně jsem odešel pryč. Tušily, že kdyby přestaly klusat, odněkud bych se hned vynořil. A já měl čtvrt hoďku volna.

„Ty jim teda dáváš.“ Anka se opřela o ohradu jízdárny vedle mě.

„Máš něco proti?“

„Ne, naopak.“ Usmála se. „Holkám to jen prospěje. Mě by to třeba odmítly, ale ty jsi chlap, tebe poslechnou. Chceš je utahat viď?“

„To ani tak ne,“ opáčil jsem, „avšak delší jízda v klusu bez třmenů je nejlepší prevence proti tomu, že slečna bude mít v následujících několika dnech chuť na sex.“

„No tak už je nech.“ Přimlouvala se. „Podívej, už se sotva drží.“

„Au. Si zítra nesednu ani ve škole.“

„Tohles teda přehnal, Juráš.“

Juráš mi říkaly, když se na mě trošku hněvaly.

„Copak? Rozcvička se nelíbila?“

Zatímco děvčata nasazovala na sedla třmeny, nejmenší Veronika s Lucií, které přihlížely výcviku pokročilých jezdkyň, mi přivedly nakšírovanou Villaricu.

„Nás rasí bez třmenů a sám pak bude machrovat.“

„Nedržkuj Dájo.“ „Jedeme na vyjížďku.“

Prošli jsme kolem stáje. Flér uslyšela zařehtání svého odrůstajícího hříběte a začala se Dianě vzpínat. Kačka začala trojčit. Strhla i ostatní holky. Výsledkem bylo, že když jsme cestou přes kolbiště skákali několik lehčích překážek, Flér těsně před poslední zabrzdila a vyklopila Dianu rovnou přes krk na překážku.

„Já ti na to, víš co?!“ Rozkřikla se na mě vztekle Diana, ještě když ležela na zemi.

„Jestli si chceš prohodit koně, klidně můžeš, to mi nevadí, ale domů ještě nejdeme.“ Řekl jsem rozhodně. „Vezmu si Flér klidně sám.“

Začaly mě ignorovat.

„Dájo, na, Torquata je klidná.“ Kačka s Dianou si vyměnily koně za mými zády. Diana měla slzy na krajíčku. Víc z toho, že prohrála, než že by se opravdu potloukla. Kačka měla radost, že se vlastně díky mé trenérské umíněnosti usmířila s Dianou. A Diana, že přetáhla Kačku na svojí stranu proti mě.

Cválali jsme po okraji louky a skákali pomalu rozpadající se nastavěné překážky z poražených stromů a zapomenutých balíků slámy. Najednou se ozval vřískot, a plavovláska prolétla kolem nás, sedíc vyhazující ryzce za ušima. Zastavili jsme se a Flér také.

„Vidíš, že je nějaká divoká, a necháš nás cválat.“

„Snad něco vydržíte, ne?“

„Nejsme sebevrazi.“

„Tak mi jí dej, a vem si Villaricu.“ Řekl jsem poněkud naštvaně do holčičího kňourání všude kolem.

„Stačím si na ní sama! Nepotřebuju tě.“ Vyštěkla přes rameno. Kačka je buďto skvělá, nebo neskutečně protivná. Nic mezi.

Diana se na mě zezadu vítězně koukala, opřená lokty o bílozlatou Torquatinu hřívu. Mávl jsem rukou a jelo se dál.

Kačka vedla neposlušnou ryzku hned v dlouhém, hned v krátkém sebraném cvalu.

„Prorajbluju ti v hubě, že ti budou muset nasazovat čelist.“ Říkala jí do ucha, spíš pro to, aby si dodala odvahy. Flér opět začala vyvádět. Kačka jí ještě jednou seděla na krku, ale udržela se.

Vraceli jsme se domů. Koně se rozbíhali čím dál častěji, a do toho všeho začalo pršet.

„Krokem!“ Zavolal jsem, „tohle je cval!“

Letěli jsme úvozem dolů. Na dolní louce Kačka sesedla z Flér a začala plačtivě dlouze odříkávat:

„Klidně mi nadávej, třeba ty kráávo, ty píčo, ale já už na ní nesednu.“

Obešel jsem je. Holky napjatě čekaly, co udělám. Tohle bylo už vcelku zlý.

„Kačko, nedělej ze sebe hysterku, nesluší ti to.“ Řekl jsem tiše. „Prosím.“

„Jak by Flér nevyváděla, když má zespoda v ocasu zamotanou větev trnky.“ Podotkla Veronika stojící vedle ní. „Víš jak to píchá?“

„No jo, fakt,“ Přidala se Eliška. „Tý jo, že jsme na to nepřišly.“

„To není tím.“ Vykřikla Kačka. „Jak si Juráš myslí.“

29.října

Ryzka slyšela motorák dřív, než se objevil v zatáčce. Čekal jsem schován za složenými paletami.  Lidé z vlaku se vydali po hlavní cestě směrem do vesnice.

„Pojď s námi Kačko.“

„Doženu vás.“

„Dnes tu na tebe nečeká, tak nevyšiluj a pojď.“ Táhly vzpírající se dívku. Nedala se a odtrhla od hloučku spolužaček, které na ní po prvotních narážkách a několika dalších krocích rychle zapomněly. Se školní aktovkou na zádech osaměla u osiřelých kolejí. Nesměle se rozhlížela. Vystoupil jsem s ryzkou tak na půl plece zpoza zákrytu palet.

Školou povinné děvče se otočilo za zvukem podkov na štěrku.

„Kačko.“ Zvolal jsem polohlasně.

„Jůráškůů!“ Rozběhla se k nám tak prudce, až se ryzka pode mnou trošku lekla.

„Jurášku můj.“ Vypjala se na špičky a ovinula mi paže kol krku, div mě nestrhla z koně. „Tys pro mě přišel!“

Objal jsem Kačku v podpaží a vytáhl jsem ji za sebou do sedla. Rozněžnila se. Líbal jsem jí na tváře, abych nemusel na rty.  Copak to proboha dělám? Ptal jsem se zoufale okolního vzduchu, když jsem polykal andělíčky ve vůni jejích blonďatých vlasů. Opřela se o hřívu a vsunula svoje kecky, jednu po druhé, do řemení třmenů. Pak se uvelebila na přední rozsoše sedla a opřela se o mě jak o svého milence. Aktovku s učením si tiskla jednou rukou na hruď, druhou se chytla hřívy. Zastyděl jsem se sám před sebou, protože to, k čemu jsem svolil nebylo už od počátku tak nevinné, jak jsme oba navzájem na sebe hráli. Klisna zaskočila obloukem z místa do cvalu. Hnal jsem jí zadem kol vesnice přes humna. Kačka si myslela, že se chci předvádět, a já ryzku štval ve strachu, aby nás nikdo neviděl.

„Hele, udělej mi víc místa, jo? Sedím jí skoro za ušima.“

Přimáčkla se na moje slabiny svým holčičím zadečkem.

„Kačko, co to děláš?“ Ohradil jsem se. „Neblázni, provokatérko. Vždyť slítneme.“

„Místo si dělám. U tebe v sedle.“

„Jsem ti ho nenechal dost?“ Rýpl jsem si, „Máš zadeček jak čerstvě narozená klisnička,“ plácl jsem jí ze strany po nedospělé hýždi.  Ryzka pod námi šplhala strmým úvozem vzhůru.  Snad jsem si neměl vůbec začínat, protože moje dlaň se proti mé vůli chtěla dotýkat a tisknout déle, než by se slušelo na žert.

„Fakticky?“ Protáhla Kačka, lehající do hřívy v každém kroku dopředu krk natahující klisny a schválně se svým nedospělým pozadím víc a víc tiskla do mého klína. S našimi boky pohyboval krok klisny, šplhající na návrší.

„Ty nedáš pokoj!“ Snažil jsem se, aby se mi navzdory vůli nechvěl hlas neodbytně se dostavujícím tělesným vzrušením.

„Poslední varování,“ laškovná legračnost tříštila vážnost mého hlasu. „Jestli toho nenecháš, půjdeš pěšky.“ Klisna se zastavila. Kačka se na mě drze otočila a našpulila pootevřené rty.

„Půjdeš. Přísahám!“ Řekl jsem přísně.

„Vážně?“ Zamrkala do mých očí.

Zahodil jsem otěž a nesmlouvavě chytnul lascivně se vrtící Kačku pod žebry.

Zvednout se mrška nenechala. A nohama se jako velmi dobrá jezdkyně opravdu držet uměla. Ještě, že v jedné ruce musela svírat školní brašnu.

„Kroutíš se jako hádě.“

„Hádě se kroutí tobě!“ Rozesmála se a hrábla mi druhou rukou přímo doprostřed slabin. „To nezapřeš.“ Chichotala se. „Jů rášku rarášku.“ Snažil jsem se vyhýbat svými dlaněmi místům, kde jí teprve vyrostou ňadra.

„Kam mi to šaháš, milášku Jurášku?“ Vrněla provokativně, když jsem se jí snažil zezadu chytit za útlé stehno a přehodit jí nohu přes krk klisny. Ryzka poněkud rozkročila přední nohy, sklonila hlavu a začala hltavě ukusovat ze žírných trsů šťavnaté srhy říznačky.  Co se jí odehrávalo na hřbetě jí nyní zajímalo podstatně míň, než tráva rostoucí pod jejíma nohama. Kaččina plavá, trošku rozčepýřená hříva mě hladila po krku až za polorozeplou košili. Hned se zakláněla, hned se zase protahovala ryzce po šíji a drze na mě špulila zadeček.  Její vůně mě tak rozdráždila, že při zavřených očích bych se s ní klidně pomiloval rovnou v sedle pasoucí se klisny, i když neznám žádnou dvojici, které by se to povedlo.

„No tak se nestyď přece, na co čekáš…“ Povzbuzovala mě v očekávání a ještě víc se zvedla ve třmenech. Napadlo mě přidrzlou Kačku chytit zezadu a zevnitř za stehna a přehodit jí přes hlavu naší ryzky, aby si nabila držtičku a pro všechna další příště, která na ní přijdou v nejbližších tří až pěti letech, toho nechala. Jenže ruce mi tak trošku sklouzly a Kačka se držela jako klíště. Nejspíš čekala, že se jí pokusím shodit dolů na zem. Ryzka přešlápla. Začali jsme se divoce líbat přes nahé Kaččino rameno. To ten o tři čísla větší svetr od starší sestry, co se jí svezl bokem. Navzdory ročnímu období kolem nás rozkvétala louka. Jenže když jsem místo měkkoučkého ňadra nahmátnul tvrdý roh školní aktovky, otevřel oči, a pochopil, že dovádím s dítětem, které se chce skrz kdesi okoukané hrátky milenců vyrovnat dospělým, zastyděl jsem se sám před sebou. Jako by mi do tváře hodili lopatu špinavého, prosoleného a zledovatělého sněhu.

„Jurášku, já tě moc chci.“

Nechal jsem sklouznout třmeny z nohou a seskočil jsem z klisny. Kačka v sedle naráz osaměla.

„Srabe!“ Zasykla a zaťala kotníky tak silně, že klisna bolestí zahýkla a zaskočila do cvalu. Místo aby se rozlétla strání dolů, otočila se namístě okolo mně. Stačil jsem jí totiž u stíhla chytit za otěžku.

„Pusť jí!“ Rozkázala vztekající se jezdkyně. „Zbabělče!“

Přistoupil jsem ke Kačce, hledě do jejích očí. 

„Nejsem zbabělec, ale taky nejsem na malý holky.“ Řekl jsem. „A myslím to  smrtelně vážně.“

„Čuráku!“ Pokusila se mě kopnout, avšak zapomněla, že má nohu stále ve třmenu, takže výsledkem jejího holčičího výpadu bylo, že se s ryzkou zatočila jak baletka na tenkém ledě. „Čuráku nemožnej!“ Vřískla plačtivě, než se jí zlomil hlas a s prvními cvalovými skoky vyhrkly první slzy.  Pokrčil jsem rameny a vydal se v jejich stopách dolů po louce. K maštali to nebylo ostatně daleko. Tam někde, hluboko uvnitř sebe, jsem cítil jak chvějící se tupá prázdnota přeplňující moje nitro zaplavuje střepy citů.

Před maštalí stála opuštěná ryzka. Kačku jsem se hledat nepokoušel.  Dělal bych to nám oběma ještě horší.

Noc z 29. na 30. října

Připadal jsem si jako neskutečný prase a neschopný ubožák zároveň. I koně vycítili, už když jsem odsedlával ryzku, že je mi nanic. Maštal ztichla, což mě vytáčelo ještě víc.

„Co čumíš?“ Rozkřikl jsem se na ryzku, svědkyni naší jízdy. „Jsi to snad už všem stačila vykecat?“

Vyřehtala a vyržála. Mě provokativně opravovala vlastní domýšlivost zrcadlící se v jejích koňských očích. Klisna polekaně uskočila. Dívat se však nepřestala. Ve stádě, kterého jsem se stal vůdcem, se něco dělo a tak se po všech koních roznesl závoj napětí a neklidu. Přehlédl jsem své svěřence vůdcovským pohledem a zavřel zvenčí dveře. Za druhými dveřmi jsem se svezl k zemi. Dávno už byla tma, když jsem se zvedl a opláchl v umyvadle tvář.  Přemýšlel jsem, jestli má cenu si pracně chystat a do sebe soukat večeři, když jí stejně s největší pravděpodobností vyzvrátím venku polodivokým kočkám slídících po nocích kolem maštale. A tak jsem před každým neúspěšným pokusem usnout zhltl jednu nebo dvě pistáciové Deli tyčinky. Jenže sladké už dávno došlo a spánek stále nepřicházel.  Někdy prostě nestačí něco zbaštit, něco pohonit a tak.

Usnul jsem až k ránu. Zmítaly se mnou divoké útržkovité sny. Padal jsem po zádech někam dolů. Lepily se na mě dravé chuchvalce bílé mlhy páchnoucí syrovostí. Údobí mlh již ostatně nastalo. Prodíral jsem se modrým lesem plných žláznatých stromů s krátkými silnými kmeny, listy jak blanitá křídla netopýrů a pokroucenými větvemi protkanými tmavě rudými tepnami. Ty rozložité stromy měly paměť a skrz měnící se vůně vytékající z uzlovitých žláz coby lepkavá tekutina mi připomínaly minulost. Pod nohama i v zubech skřípala drolivá rez, kterou průzračný potok měnil na oranžovou polévku plnou červených raků.

Probudil jsem se s pocitem, že přes moje tělo po zbytek noci jezdily pásy  nějakého stavebního stroje.

Ráno 30.října

„Miláčku, ty máš rýmu?“

„Proč jako?“

„No, že máš kolem postele fůru posmrkaných kapesníků.“ Než mi to došlo, už je sbírala spolu s prázdnými obaly od sušenek a čokoládových tyčinek, které jsem rovněž v dlouhé noci házel porůznu na podlahu. „Uvařím ti čaj.“

Dělala, jako by se včera nic nestalo. S novomanželskou starostlivostí mi připravila snídani. Vždycky jsem obdivoval pečlivost, s jakou dovedou holky namazat chleba máslem a marmeládou.

„Ještě se na mě zlobíš?“

„A ty na mě?“

„Trápím se, že jsi přišla, ale ještě víc by mě rvalo srdce, kdyby jsi si už nenašla ke mně cestu.“ Chytil jsem jí za obě ruce a jemně přitáhl k sobě. Přitiskla se svými pevnými kolínky a stehny na moje. Přeskočila jiskra.

„Ty moje zakázané štěstí neštěstí…“ Pevně jsem Kačku tisknul k sobě a něžně houpal v náručí. „Musíš do školy. „ Odháněl jsem jí k sobě blíž. „Teď hned. Protože ještě chvíli a nedokážu tě pustit.“

„Nechci abys mě pouštěl.“

Kleknul jsem jí k pasu, hladil pod šaty a líbal na pupík. Každičká z projevených něžností se mi vracela trojnásobně skrz Kaččiny citlivé a učenlivé paže a rty.

„Zůstanu tady a doma řeknu, že…“

„Ne, půjdeš do školy.“ Přetnul jsem její plány, dřív, než je mohla rozvinout a uskutečnit. „Prosím, už kvůli mně.“

„Chci tu být s tebou.“

Nedokázal jsem Kačku úplně pustit. Hráli jsme si navzájem se sebou dlaněmi a doteky. Následovala mě. Vzal jsem její školní aktovku, kterou pohodila u dveří, a nasadil na záda. Pak jsem jí políbil. Původně to mělo být jen na tvář.

„Utíkej, nebo zmeškáš vlak.“

Vydržel jsem bez Kačky ani ne čtyři minuty. Pak jsem popadl první uzdečku, která mi přišla pod ruku, hodil jí na Torquatu (stála totiž nejblíže), chytl se její hřívy a v běhu na ní vyskočil s takovou vervou, že jsem jí málem přelítl a skončil na druhé straně ve všudypřítomném podzimním bahně. Teprve když jsme skákali vchod do ohrady, který před několika chvilkami přelézala moje láska, mi došlo, že nemám sedlo. Nevadilo mi to. Letěl jsem tryskem za Kačkou.

„Jurášku!“

„Naskoč si, nebo to nestihneš!“

Naše dlaně se rázem pevně chytly navzájem za předloktí. Vytáhl jsem svou nezletilou lásku na Torquatu a cválali jsme k zastávce na znamení. Stihli jsme to jen tak tak.  Sotva seskočila a já se schoval s klisnou v hloží, přisupěl rachotem dieselového motoru místní dostavník. Se skřípěním brzd prudce stavěl školačce skákající do výšky a zoufale mávající. Plavá ryzka pode mnou se začala vzpínat. Nelíbily se jí ocelové svisty v kolejích. Zacouval jsem s ní ještě hlouběji mezi šípky a olízával ze svých rtů Kaččin polibek.

Torquata přešlapovala na vrcholku čerstvě vyrubaného pahorku. Všude kolem voněla pryskyřice a já zoufale hleděl na vzdalující se motorák. Nízko nad námi viselo vlhkostí nadržené nebe rozdrážděné poryvy větru. Mezi kapkami co nevidět zavíří i letošní první vločky. Bělavě mléčné slzy stékaly do Torquatiny hřívy barvy Kaččiných vlasů, smáčené již těmi slanými z očí.

To neřeš, to se vsákne. Slyšel jsem v sobě Kaččin hlas.

Smál jsem se a řval zároveň.

30.října odpoledne

Jsme se příliš napojili čajem z velké konvice, a tak se nám oběma chtělo na malou, sotva jsme vyjeli. Na dolní louce jsem zcela bez obalu oznámil:

„Jeď dál, jdu čůrat.“ Nechal jsem vyklouznout nohy ze třmenů a chystal se seskočit.

„Já taky.“ Zastavila svou klisnu po boku té mojí.

„Vy holky jste hrozný.“ Rozesmál jsem se.  Pobídl jsem svou ryzku a vykročil. Nohy jsem jednu po druhé nasoukával zpátky do třmenů. Z toho nic nebude, když je to tu blonďatý klíště.

„Proč?“ Přidala se za kroku.

„Nechtěla jsi se vyčůrat?“ Připomněl jsem po chvíli.

„A ty ne?“ Provokovala při přemáhání své vlastní sílící potřeby.

„Počkal bych opodál.“

„Tak proč jdeš za mnou?

„Ne, to ty jdeš za mnou.“

„Ty se stydíš, viď?“ Rýpl jsem si.

„Já? A ty ne?“ Oplatila stejnou sušenkou.

„Hele dívko, takhle se dřív oba co nevidět počůráme,“ rozesmál jsem se. „Podržím ti koně. Dáma má přednost.“ Seskočil jsem a vzal za otěžky u stíhla její klisnu, drže přitom tu svou.

 Kačka se nenechala dvakrát pobízet. Jako blesk se svezla dolů na zem rovnou do podřepu. 

„Čemu se směješ?“

„Nesměju se.“ Namítl jsem dost nepřesvědčivě.

„Ale směješ!“ Když se ke Kačce přidala i jedna a posléze i druhá klisna, rozchechtal jsem se opravdu na celé kolo. To už fakticky nešlo zvládnout. Nutkání drážděné okolními zvuky v mém břiše sílilo nad únosnou mez.

„Dělejte holky, nebo to nevydržím!“ Zajíkal jsem se ve výskocích na místě. Kačka se smála a snad i obě klisny s ní.

„Tak to taky pusť, jako my tři!“

„To víš že jo, a budeme je honit po louce.“ Opáčil jsem. „Holky je nechaly přežrat ovsa, tak musíme z kobyl vyběhat nastřádanou bujnost. Podívej jak sebou škubou, sotva je v nozdrách zašimraly všelijaký vůně volnosti, celý natěšený se vylítat.“ Začal jsem přednášku, abych pozapomněl na tělesnou potřebu.

„Nekoukej se!“ Zapištěla Kačka, když jsem se otočil. Právě se zvedala z trávy a natahovala kalhotky. 

„Podrž je, já už taky vážně musím.“ Pustil jsem uzdečky, strhl současně všechno od pasu po stehna a konečně mohl taky já. Mohl? S poloviční erekcí se blbě čůrá. Neměl jsem se ohlížet.

Když jsem vymačkával z penisu kapky moči, abych si jimi nepromáčel slipy, Kačka se stále upřeně koukala.  A když jsem se vyhoupl znovu do sedla, pořád byla zticha, jak zařezaná. Po očku jsme se na sebe koukali, ruce složené napůl v klínech a napůl na kohoutcích v hřívě, jak předepisují příručky jezdectví.

„Děláš, jako kdyby si nikdy neviděla kluka.“

„A ty holku.“

31. října

Holky se neskutečně rozdováděly. Všechny dveře dokořán, a honily se navzájem.

„Hele, neblázněte, vždyť zboříte celou maštal!“ Žádná odezva.

Diana zrovna utíkala před Kačkou.

„Helejte, aspoň neřvěte, dyk ty koně z vás vohluchnou.“ Vyšel jsem od hříbat a připletl jsem se jim do cesty. Chvíli se honily kolem mě jako sloupu. „Tak vy nedáte pokoj!“ Chytil jsem každou rukou jednu z nich kolem pasu. „Hele, dvě dobrovolnice na hřebelcování hříbat a zametání.“

„Máš jí!“

„Ne-e Ty jí máš!“

„Ijo Máš!“

Vůbec mě neposlouchaly.

„Pusť nás!“

„Jo, drž si tady Kačku, ať se ti nezaběhne!“ Řehtala se mi Diana se smíchem do tváře. V rozvášnění celá poblázněná hrou. Kačka po ní vztekle sekla pěstičkou.“

„Au, dráplas mě!“

„Co takhle si podržet tebe?“ Uvolnil jsem Kačce sevření, a patnáctiletou Dianu oběma rukama zezadu chytil za její přeštíhlý pas. Hrabala naprázdno rukama i nohama.

„Hleďme, beruška.“

Pokusila se mě několikrát odstrčit svým zadečkem. Ještě pevněji jsem si jí přitiskl k sobě. Mrskala se mi v sevření.

„Máš to marný broučice.“

„Pusť mě, úchyle nadržená!“ Zavřeštěla. „Na tohle máš Kačenu.“

„Kačer v Kačeně, vyčvachtal se na seně.“ Přidala se Martina.

Předklonila se, a snažila se mi dupnout vší silou na nohu. Kačka stála ve dveřích a v jejích očích se podivně zablýsklo. Dívali jsme se navzájem na sebe přes Dianina záda.

Ty žárlíš lásko? Ptal jsem se pohledem.

Mimoděk jsem uvolnil sevření. Diana vylítla jako šíp z luku a zastavila se až o Kačku, která stále vytřeštěně hleděla do mých očí. V těch jejích jsem viděl střídat celou pestrou směsici nových, čerstvě probuzených citů, se kterými jsem se doposud u ní nesetkal. Pokročila v těch chvílích o další krok směrem k dospělé dívce?

Trvalo to jen okamžik. Pak se honička přenesla do klubovny. Vešel jsem zrovna ve chvíli, když pronásledovaná Kačka přeskakovala židli. Příliš vysoké opěradlo se jí vklínilo mezi nohy v nejcitlivějších místech a natáhla se na zem i s židlí.

„Auvajs!“

 „Neříkej, že tě to bolí,“ pošklebovaly se holky, „jseš snad ještě panna?“

„Asi už ne.“ Řekla mimoděk Kačka, aniž by přemýšlela. Vymotávala se z poražené dřevěné židle a držela se za klín, kolem hlavy věneček z hvězdiček, v koutku očí slzičky. Rána to byla totiž pořádná. Všechny dívčí oči, mimo těch Kaččiných, se rázem stočily na mě. Následná vlna holčičího řevu divže nestrhala bobrovky ze střechy.

„Ty sis teda dala, bolí to?“ Zeptal jsem se, když jsme byli (konečně) sami.

„Jo.“ Zakňourala Kačka. „Pofoukat prosím. Tady a taky tady.“ Ukazovala legračně. Takové prosbě se nedalo odolat. A sliny jak známo chladí přílišnou rozpálenost.

„To stačí Jurášku. Už toho nech.“ Říkala poplašeně, když jsem se jí rozjel pod nohama víc, než stíhala zvládat. Teď jsem zas neposlouchal pro změnu já. Kalhotky mi bránily v hřebčím rozvášnění a tak jsem jí je jedním pohybem stáhl a znovu se přisál. Tiskla plachá stehna stydlivě k sobě. Strhl jsem si jí dolů do náruče a pak pod sebe.

„Juráš?!“ „Co to provádíš?“ Vyvýskla, napůl studem, napůl překvapením. Snažila se vzdorovat příboji, nemohouc se chytit jeho hřívy a nechat se nést na vlně, která jí přespříliš předbíhala.

Trošku jsem se rozdováděl, jako koně v předjaří, když sleze sníh a v sílících paprscích rašící žírnou trávu kropí říje klisen.

„Juráš! Ne. Ne? To bolí…“

Rázem jsem se probral. Nejradši bych utekl sám před sebou a hlavně

před touhami svého těla. Ty byly sice samy o sobě zdravé a přiměřené. Zvrácené se stávaly teprve, když se pokoušely tryskat do nedospělého těla, které zkřížilo mou dráhu.

Proč mě vlastně přitahovalo Kaččino třináctileté tělo, ještě ne dívčí, ani ne chlapecké? Nebo to ty její panensky čisté a přitom tolik smyslné rty? Hlas rolničky se spinetem? Od pravidelného jezdeckého tréninku vysportované tělo? Dennodenní jízdou na koni pevný zadeček a stehna? Teprve náznaky ženských boků nemohly ubrat na celkové neodolatelné přitažlivosti. Nedostatky v nerozvinutých ženských tvarech, které postupně mizí dospíváním už nyní několika ráznými tahy vymetla ze zornic mých očí dlouhá natěšenost vzpínající se vně i uvnitř. Viděl jsem v ní v nadrženosti přiměřené mému věku a navzdory svým očím již dospělou dívku. Zkrátka absťák a zoufalá touha po děvčeti.

Připadala mi, na rozdíl od většiny mých, stejně starých vrstevnic, povětšinou již použitých životem víc, než je zdrávo, tak čisťounká a upřímná. V těle i citech.