1. října

    Ta dívka se mi svojí ladností na první pohled vypálila do sítnice. A první dotek mi vyžehnul skrz sliznice rozcitlivělé její živoucí a čistou mladostí do tlukoucího srdce otisky jejích paží i rtů. Jak značkovací železo hřebci vypálí pod sedlo životní číslo a na záď znak hřebčína. Zůstávají jen rány rozjitřené vzpomínkami.

    Podzimní odpoledne. S ramen sklouzla krosna a přistála v koutě klubovny jezdeckého oddílu. Na stěnách plakáty a fotky koní. Lakovaný strop z hoblovaných fošen, dřevovláknité desky a nábytek sedmdesátých let.  Béžový a tmavočervený, kostkovaný ubrus korunovaný slaměnkami z léta a oranžové potahy křesel. Místo pozdravu jsem uvnitř sebe, skrze všudepřítomné stopy dobrovolnické práce, podal ruku všem za ta desetiletí nesčetným členům oddílu. Než přišel na řadu poslední z těch, kteří tu už nebyli, se vůkolní ticho rozprsklo v povyku příchozích holek. Tyhle oddíly se podobají jeden druhému jako vejce vejci.  

    Vpadly do místnosti všechny naráz. Dusot, dupot a povyk. Teprve za nimi vkročila Anka.  Seznamování se odbylo při zmatečném vypisování průvodních listů.  Zas se prodávali koně. Státní statek Tachov se svíjel v křeči, zdivočelí toulaví psi z něj beztrestně a drze rvali ty nejlepší kusy, které odvlékali pryč.  Zbylé jsme v nastalém tichu sedlali. V uších nám všem doznívalo zoufalé a srdceryvné ržání násilím rozdělovaného stáda. Na jak dlouho se ještě podaří Ance uchránit koně a oddíl? Co dál?

    Dívka byla o hlavu vyšší, než její vrstevnice. Vlasy barvy zrající pšenice, modré živoucí oči a něžně provokující pootevřené rty s nádechem smyslnosti nepříslušející jejímu útlému věku. Vypadala na první pohled o dva roky starší, no posuďte sami.  Jemné ruce a nožky jako Popelka.  Jen místo plesových střevíčků kecky s dlouhými smetanově bílými tkaničkami, na kterých si zvlášť zakládala. Později je vyměnila za řvavě purpurovou a kysele zelenou. Na všech fotkách, co mi zůstaly z těch několika měsíců, vždy a za všech okolností bezvadné držení těla. 

    Vyšla na mě vcelku divoká ryzka, (ta na obrázku), která se držela o krok pozadu za svou platonickou láskou, vysokým bílým valachem (když budete trošku hlodat, jeho fotku také na písmáku jistě najdete), nesoucím plavovlasou dívčinu. Na první, seznamovací vyjížďce se chtěla blýsknout a nadšeně mi ukazovala okolí. Vlastně celou sedmi, osmičlennou skupinu jezdců vedl bělouš, kterého měla pod sebou. Soutěžil s plavovláskou o to, kdo z nich bude mít za všech okolností vznešenější držení těla a krok. První, kdo zakolísá, prohrává. Ten podvečer zůstali oba vítězi.

2. října

    Středeční ráno mě před úsvitem lechtalo po tvářích svýma poněkud chladnýma rukama. Kytice slaměnek vysušených ještě letním sluníčkem nedokázaly bránit vkrádajícímu se hnátu podzimu. Vyhrabal jsem se z dek a vyskočil z klubovního gauče. Za tenkou zdí oddělující klubovnu od stáje vstávali koně.  Slyšeli mě.  V sedlovně sloužícím za sklad ovsa jsem rozespalý zakopl o naplněné kbelíky  nachystané děvčaty na ranní krmení.
    Na truhle s ječmenem ležela ledabyle pohozená mikina. Poznal jsem jí hned. Patřila té plavovlasé dívčině ze včerejška. Opatrně jsem jí vzal a složil. Teprve pak jsem si uvědomil, že zákmit pořádkumilovnosti mě připravil o rozkoš se pokochat dokonalým tělem ještě ne dívky, avšak již nikoliv dítěte, otištěným do v chvatu svlečeného kousku šatu. Vyhládlé ržání mě vytrhlo ze zasnění. Vkročil jsem do stáje. Mého ramene se dotknul hebký čumák neobvykle vysokého bílého valacha, zvědavě vykukujícího, kdopak to dnes ráno přišel krmit. Rozházel jsem do žlabů oves a velkýma vidlema uličkou nahrnul seno.  Práce v maštalích u koní bývá všude pořád stejná.

„Cože? Kačka včera jela na Faraonovi?“ Podivila se Anka, když jsme spolu probírali její svěřenkyně. „No to se teda divím.“

„Šikovná holka.“ Pochválil jsem její svěřenkyni.

„Bývalo to s ní lepší.“ Zasteskla si Anka. „To víš, holky. Do puberty to s nima jde, ale pak začnou flákat školu, lítat hned za klukama, hned za všelijakýma kámoškama, na zábavy, za vším, co jim zrovna přelítne přes nos a je po všem. Koně je přestanou uspokojovat a jezdectví naplňovat. Vždyť jezdit umí a tak o nějaké pravidelnosti a už vůbec ne povinnostech nechtějí slyšet.“

„Na rozdíl od města, jak jsem poznal, bývají ve statkových oddílech spíš mladší holky.“

„Jo, jo, tady si nevěstu nejspíš nenajdeš.“ Rozesmála se. „Jsou příliš mlaďoučký.“

čtvrteční odpoledne

„Hybajte sedlat!“ Anka vpadla přímo doprostřed družné zábavy v klubovně. „Vy jste ještě tady? Za chvíli je tma a dneska se přeci řeklo, že se půjde na kolbiště.“ Rozháněla oddíl do práce. „Kačko, Diano, neodmlouvejte! Pro vás dvě to platí extra.“

„Ale když nám se nechce… já bych radši na vyjížďku.“

Vstoupil jsem do klubovny už v jezdeckém úboru a podíval se vyzývavě na ty dvě.

„A nebo radši jo.“ Vypálila rychle Kačka, když mě uviděla. Sklouzla s topení na kterém se vyhřívaly a zmizela v sedlovně.

„Najednou se chceš předvést, co?“ Vytkla jí Anka, když se prosmýkávala okolo. Kačka po ní šlehla očima. Černooká vytáhlá Diana si svazovala havraní hřívu do dlouhého culíku. Koukla napravo, nalevo a odkráčela středem.

„Tak vidíš.“ Hledala u mě Anka oporu.

„A to jsem jim už před tebou dlouze promlouval do duší,“ říkal jsem do prázdna klubovny, „že v takový Praze by si takhle téměř zadarmo a ve volnosti nezajezdili. A v soukromých oddílech je navrch největší pakárna a urputný boj o zbylé provozní koně. Jak na panském velkostatku.“

„Co ti odpověděly?“

„Že tady je to prostě jiný a já ani ty to nezměníme. No jo, jenže jak dlouho?“

„Změní se to co nevidět tlakem zvenčí. A pak se budou divit. Jako telata. I s rodiči, kteří si myslí, že jim je tu navíc vychováme a všechno berou jako samozřejmost a že to nic nestojí. Zvykli si příliš za ta léta, kdy bývávalo líp.“

„Právě. Děti stejně jako zvířata žijou téměř výhradně přítomností. Nedá se jim to vyčítat. Je to přirozený, teprve časem děcka dospějí, jenže pak už bývá pozdě, a litováním se ještě nic nenapravilo. Na jednu stranu jim právě tohle závidím. Netrápí se pro minulost ani budoucnost. Nemají hlubší výčitky ani vzpomínky, tak jak je míváme my.“ A svojí úvahu jsem utnul: „Chceš nasedlat Villaricu nebo Torquatu?“

„Villaricu si vem ty,“ Povzdechla Anka. „Já za váma dojdu pěšky.“

„Něco tě trápí, viď?“

„Oddíl. Jak to s ním bude dál. Víš, dvaadvacet let jsem nedělala nic jiného, než vedla na statku jezdeckou sekci. Obětovala jsem tomu i rodinu. Měli jsme výsledky, ale ty teď samy o sobě nestačí. I dřív rozhodovaly peníze, ale trochu jinak. Rozumněji. Počítaly se i vedlejší přínosy. Teď vedení statku zajímá jen okamžitý čistý peněžní zisk, aby jím pak lepili díry jinde. Ty za čas odjedeš dál a já v tom všem blátě zůstanu zase sama. Dřív to bylo docela jiný, protože se stavělo zčásti na rozdílných základech a cílech.“

„No jo. Jenže dřív už bylo. Čím víc střídám oddíly co ještě zůstaly, tím víc se mě zmocňuje pocit, že už brzo nebude kam utíkat. Chovné stádo je ztenčováno každým rokem. Musíme to všechno přežít, jedno jak.“ Usmál jsem se. „Kvůli koním, oddílům i děckám.“

 „Kačko, a Faraona necháte dneska stát?“ Řekl jsem ve dveřích stáje. „Jsem myslel, že si ho vezmeš ty.“

„Já?“ Tázala se přidrzle. „Proč zrovna já?“

„Protože se ho prý bojíš.“

„Kdo ti to nakecal?“ Vyskočila dotčeně.

„No Anka ne,“ vrátil jsem jí. „Diana si vezme Torquatu.“

„Tu jsem chtěla já.“ Vysoukala ze sebe plačtivě Kačka.

„Máš přece ráda Ferdáše, nebo jsi se chtěla jen předvést?“

Holky se ušklebovaly: „Tak si to užij.“

„Si na kolbišti nabiješ čumák, jako před rokem.“

„Se ukaž, jak ho oslníš.“

„Pozor ať si neumažeš ty bílý kamaše, který sis vzala kvůli němu.“

A Kačka tam stála, zatímco ony chodily okolo ní a pošklebovaly se. Proč, to jsem se dozvěděl až později, ale nepředbíhejme.

„Já sama.“ Řekla, když jsem jí přinesl sedlo a položil ho do výšin běloušova hřbetu. Kačka vylezla na žlab a snažila se ho nauzdit.

„Vynalézavá.“ Skládaje kompliment jsem si jí prohlížel trošku blíž a hlavně bez ostatních po očku neustále zevlujících holek z oddílu. Mezi námi a jimi totiž stál velký bílý valach a přivřená vrata boxu.

„Zavážu ti aspoň tkaničku.“ Nabídl jsem se.  Nastavila tenisku.

„Ferdáš, nezvedej tu hlavu.“ Kačka se šponovala na špičky. Z těsné blízkosti bylo její tělo ještě krásnější. „No tak, Ferdáš…“

„Zavázáno.“

„Naužděno.“

„Děkuju ti.“ Řekla, když jsem jí pomohl dolů ze žlabu. Docela mne překvapovalo, jak takové čerstvě vyrostlé ptáče dokáže ovládat s nenucenou lehkostí těžkotonážníka, jakým je sedmimetrákový polokrevník Faraon. A jak na něj vůbec vyleze.

Villarica byla zkušená a poddajná vranka, a tak jsem mohl i za chodu koukat po holkách. Některé z mých pohledů byly i hodny výcvikového instruktora. Na kolbišti se proti mé vůli a předsevzetí dráha Villaricy scházela s dráhou Faraona o poznání víc, než s ostatními koňmi.

Hele, koukej na našeho trenéra.“ Diana na plavohřívé Torquatě klusala vedle Martiny. „Může na Kačeně voči nechat.“

„Třeba je na mladší,“ podotkla šestnáctka, „ještě neopeřený holátka. “ Obě se pohrdavě ušklíbly. „A my jsme (zase) vzduch.“

„Dělej Dájo, jsi na řadě.“ Diana zaskočila klisnu v oblouku do cvalu a najížděla na první skok.  Pak se opět přiřadila k Martině.

„Koukej, jak Kačenu přidusím.“

„Jsem myslela, že jste nerozlučný kámošky..?“

„Byly jsme. Do předvčerejška.“ Diana pobídla Torquatu, předjela Kačku a za další překážkou přibrzdila a zase se rozjela.

„Co to děláš?“ Zavřískla Kačka, nalepená Faraonovým čumákem těsně za Torquatiným ocasem. Plavohřívá klisna se přenesla přes třetí překážku, zato Faraonovi už díky Dianině manévru nevyšel krok a tak napřed hodil svíčku a pak se všema čtyřma doširoka roztaženýma prolítl skrz, až se mírně oprýskaná pestrobarevná břevna rozlítla do všech stran. Kačka zamotaná do řemení martingalu mu visela na hřívě. Bílou kamaši měla roztrženou o železnou spojku překážky.

„Co se na mě lepíš?“ Hodila Diana přes rameno korunu svému podrazu.

„Já jo? Co ty se cpeš přede mě?!“

„Nehádejte se holky!“ Svezl jsem se dolů z vranky a přiskočil ke Kačce.

„To nic, dobře jsi to ustála.“ Chlácholil jsem jí.  Kolem vítězně zakroužila Diana s Martinou. Kačka měla slzy na krajíčku. Nejdřív se cukala, a pak se svezla po zádech z boku Faraonova krku přímo do mojí náruče. Postavil jsem jí opatrně na zem.

„Bolí to?“ Prohmatal jsem jí poraněnou nohu.

„To je dobrý.“ Pípla. „Díky Jurášku.“

„Vem si mou Villaricu, jestli chceš.“

„To ne. Holky by se mi smály. A ty taky.“

„Ale ne.“ Pomohl jsem jí znovu nahoru. „Nesmál. Jsi statečná. Když chceš.“

„Myslíš?“ Podívala se na mě z výšky. Měla opravdu krásnou postavu. „Bež Ferdáš.“ Vykročila a zařadila se do hloučku a já se vrátil k Villarice.

„Co jste to tam prováděli?“

„Holky se nedohodly na pořadí.“

„Kačka se ti líbí, viď?“

„To je to tak vidět?“

„Není.“ Řekla Anka se smíchem, „ale já jsem všímavá za ta léta. Znám chlapy.“ Pohlédla mi zpříma do očí. „Dej si na ní pozor, umí být pěkná potvora.“

„A navíc třináctiletá.“ Dokončil jsem nahlas varování sám sobě.

„No tak vidíš.“

„Co je na mě ještě vidět?“

„Že ti schází ženská.“

4. října

„Kde máš svoje přitažlivý kamaše?“

„Ale notak, Dájo.“

„Kačka to na tebe jen tak hraje.“

„Tuším kam míříš, ale jsi úplně vedle.“

„Každej to tu vidí. Máš oči jen pro ni.“

„Jste praštěný. Všechny.“

„I Kačka?“

Do klubovny vpadl chumel holek.

„Héj,“ opáčila Diana: „Zavírejte!“

„Jen nechte otevřeno, ať vyčichnete.“

„Přinesly jsme vajíčka.“ Chlubily se. „Sousedovy slepice chodí zanášet do našich balíků sena.“

„Hele, vy si vážně myslíte, že nevím, jak chodíte za balíky vypalovat zobáky? Počkejte, až vám do sena zapadne žváro. To bude hukot, že nestihneme vyvést koně z maštale.“ Kárná lekce musí být. „A teď ty co kouřily, oloupou a nakrájí cibuli a namačkají česnek, aby to doma rodiče nepoznali. My zatím skočíme pro slaninu. Míchaných vajíček bude dost pro všechny.“

„Copak tu tak voní?“ Začichala Anka.

„Topinky.“ Řekl jsem. „Schoval jsem ti dvě. Pokračujeme s holkama v kursu vaření. Jinak by se neprovdaly a zůstaly by ti v oddíle navěky na krku.“

5. října

Monotónní klapot kopyt osmi koní se odrážel od průčelí statků. 

„Dobrý den.“ Zdravila poslušně Kačka, kráčející na ryzákovi v čele skupinky.  Faraon se pásl s oběma hříbaty někde nahoře ve výběhu.

„Nestalo se tomu vašemu bílému koni nic?“ Ptala se nás jakási postarší paní. „Pod horním výběhem leží utržená koňská noha.“

„Co to?“

Na utržení nohy, byť jen hříběti, by byl potřeba odhadem nejmíň traktor.

„Pojďte, když nevěříte, ukážu vám jí.“ Trvala na svém teta. Zvědavost nedala.

Ležela tam vskutku utržená noha. Kravský hnát. Nejspíš zavlečený toulavými psy z jatek.

Kačka seskočila z ryzáka. „Dej nohu!“ Sjela po spěnce dolů, zdvihla valachovi pravou přední, vstrčila jeho kopyto pod nos tety a názorně ukazovala rozdíl mezi licho a sudokopytníkem.

„Jsem si nikdá moc koňů nevšímala.“ Pronesla teta v šátku. „Tak to jo. Tak se nezlobte.“

„Nic se nestalo.“

„Kačka má jedničku s hvězdičkou. Za vzorovou přednášku.“ Řekl jsem, když jsme se ocitli z doslechu. „Co to bylo za paní?“

„Stará Cifková.“ Nechala se slyšet odzadu Eliška. „Celý život nevystrčila nos z kravína.“

6. října

    Tak nějak jsem zase koukal zezadu po Kačce. Ryzá mladičká klisna pode mnou vytušila na jazyku, že ten, kdo vede ruku třímající otěž jejího stíhla zas bloudí myslí někde pod košilkou a béžovýma jezdeckýma kalhotama plavovlasé dívky na vrané klisně Villarice, cválající právě v protisměru. Těsně před překážkou začala vyvádět. Stočil jsem ryzku do kolečka a najížděl v klidu znovu. Jenže to jsem se dostal bok po boku Kačce. Pohlédli jsme na sebe, já znovu pobídl svou klisnu a ta s mírným zaváháním skočila první, s nahrbeným hřbetem druhou a točili jsme na dvojskok. Zrovna, když jsme byli s Kačkou v nejlepším, ryzka zakopla o křížek, a prudce se zlomila jako skoba v odrazu do pravého úhlu, aby se vyhnula vysoké stěně překážky před ní, až se téměř položila na bok. Přední nohy se jí zaryly do země. Zbořili jsme sloupek. Kaččino vysněné, roztoužené, nahé tělo se rázem rozplynulo a místo něho se mi najednou před očima míhala hrabající přední kopyta. Došlo mi, že zpátky na hřbet to nějak nejde, i když později jsem si začal myslet, že jsem to tenkrát neměl vzdávat. Nu fakt je, že jsem se louče se životem odrazil od ryzčina boku, abych se vymanil z dosahu kopyt poplašené klisny, vytrhl nohu ze třmenu a dopadl na zem.

    Chvíli jsem ležel na zádech a když se mi znovu rozednělo v očích, začal jsem přepočítávat všechny kosti. Ryzka lítala zjančená sem tam po kolbišti. Míša s Kačkou mi přispěchaly na pomoc.

    „Jirko, nebolí tě fakticky nic?“ Ptala se několikrát Kačka. Mimo toho, že jsem měl sám na sebe vztek, to docela ušlo. Nebyl jsem rozdusán na šlichtu pro krmení prasat, ani jako dobře naklepaný řízek, (to jsem měl být až mnohem později, kdy to všechno, jak to bylo s Kačkou, vyplavalo na povrch) ani mě netrefilo žádné z břeven překážky a neměl nic zlomeného. Zato jsem se styděl. Hrozně. Předsevzal jsem si totiž tajně, že před Kačkou nevystoupím nedobrovolně s koně. Prostě nikdy. A teď jsem tak hloupě dole a navíc před celým oddílem. Hrůza.

    „Co jsi to prováděl?“ Přivítala mě Anka. Zpráva o tom, že instruktor slítl z koně dorazila do maštale dávno před námi.

„Jsem nevybral jednu překážku. A tak bylo divadlo, no…“

„Kvůli jedné blonďaté.“ Špitla Diana se smíchem.

„Překážce.“ Přisadila si Janina.

„No vidíš, jsem si myslela, že jsi zkušenější.“ Řekla Anka. „Ještě, že jsi si nenatloukl čenich kvůli Kačce.“

    Večer se mi špatně usínalo. Znovu a znovu jsem se snažil skočit a dohnat plavovlásku před sebou. Pokaždé jsem klopýtl, tu sám, tu s koněm, tu jen kůň pode mnou. Přes všechny zoufalé pokusy jsem pokaždé ležel nahý v blátě a holky se směsí odporu a zvědavosti šťouchaly klackem do mého mrtvého těla.

10. října

   Členové oddílu se rozprchli k domovům a já najednou zůstal v klubovně sám.

Na ošoupaném linu napodobujícím parkety ve všech možných barvách podzimního listí zůstalo porůznu roztroušeno všechno to, co opadalo děvčatům z bot. Odkopnul jsem pantoflí našlápnutý kus hnoje s bahnem a stébly slámy do kouta, a dolil z konvice zbytek zchladlého čaje.

Kůň je ve vývoji dívky mezistupněm mezi panenkou a milencem

    Vytanul mi mezi doušky na mysl citát, vymalovaný na průčelí budovy jednoho dnes již zrušeného oddílu.  Na dveře se mezi kapkami deště ozvalo nesmělé zaklepání.

„Dále.“

„To jsem já.“ Na prahu stála Kačka.  „Můžu?“

„Copak tu děláš?“

„Jsi tu sám, po celý dny. Tak jsem si myslela, že…“

„?“

„Tak já půjdu, když nechceš.“ Otočila se na obrtlíku. Dveře ale nechala pootevřené.

„Ne, počkej, neodcházej.“ Vyskočil jsem za ní do deště. „Zůstaň. Prosím.“

„No, když prosíš.“

„Vypadáš legračně, v tom rybářském plášti a čepici.“

„A ty v pantoflích polonahý v dešti.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že kvůli mně se Kačka probrodila přívaly vod a slejvákem až ke mně. A ona, že jsem kvůli ní neváhal vyběhnout do nejprudšího deště.

    „Máš holku?“ Zeptala se přímo po odmlce, při které sbírala odvahu. Zprvu jsem jí chtěl odbýt, že ano. Jak vysvětlovat věci, které často nechápou a vztahy, ve kterých se nevyznají ani sami dospělí, třináctileté slečně, která se vzpírá faktu, že ještě dva roky jí dělí od občanky, nehledě na to ostatní.

„A chtěl by jsi?“ Pokračovala, aniž se dočkala odpovědi.

„Kdopak by nechtěl?“ Povzdechl jsem si a otáčel na topení sušící se oblečení.

„Jurášku.“

„Copak Kačí?“

„To tam u vás není žádná, která by se ti líbila?“

„To by i byla, ale těm se zas nelíbím já, nebo už dávno někoho mají.“ Navzdory snahám o veselý tón v hlase, mi do něho nějak pronikal ze srdce nevýslovný stesk.

„A co tobě?“ Otočil jsem otázku: „Ty tu máš vyhlídnutého nějakého kluka?“

„Pf!“ Odfrkla. „Tady, jo? Jsou tu samý burani. Teda ne všichni. Ale většina jo.“ Rozpovídala se. „Ty jsi takový jiný, na první pohled.“

 „No právě.“

„Mám tě ráda.“

Pohladil jsem jí po tváři, jak se hladívají děti a otočil se, aby neviděla ty slzy, které se mi koulely dolů a kapaly na límec a rukáv obnošené flanelové košile.

Pátek 11. října

    Na Kaččiny návštěvy jsem si počal zvykat. Uvědomil jsem si, že bez ní mi něco chybí a stýská se mi. Loučení začalo víc a víc drásat srdce a následující chvíle se měnily jen v nesnesitelně dlouhé čekání, až budeme znovu spolu.

„Krásně se s tebou Kačko povídá. Víš to?“

„Mně s tebou taky.“

„Čekají tě doma.“

„Už mě sem nechtějí pouštět.“

„Kvůli mně?“

„Víš, Jurášku, Po vsi se o tobě říkaji různý věci. Táta nevěří, že máš vysokou školu. U něj je někdo jen ten, kdo má kravatu.“

„Mám si ji vzít?“ Otázal jsem se. „Ubere mi na věku?“ Řekl jsem kousavě spíš sám sobě. Šach a co nevidět mat.

„Nechce, abych tu zůstávala s tebou sama.“

„Dělá dobře. Já tě nemohu doprovodit dál za potok do vesnice. Stačí ty řeči kolem.“ Úkrok stranou.

„Ale to ne, bojí se, že…“ Hledala správná slova a když je našla, bála se je vyslovit. „Že mi ublížíš.“

Políbit jsem se jí neodvážil.

19. října

    Předchozího večera jsme dokrmili všechno seno, které ještě zůstalo v maštali, a já byl tak utahaný, že jsem si nenachystal žádné na sobotní ráno. K nočnímu triku jsem oblékl jen tak navostro tepláky a vklouzl do tenisek. Ještě za ranní erekce se začal na půdě ohánět vidlema, dřív než hladovci dole pod mýma nohama zboří stáj. Naházet seno pro jedenáct koní vcelku zahřeje a protáhne tělo. Zrovna, když jsem vzpíral na vidlích další kupku, abych jí v rozběhu prohodil půdními dveřmi dolů před vrata do maštale, čísi dívčí ruce mě chytly zezadu kolem krku.

„Ňaf baf!“ Vřískl mi do uší Kaččin hlas.

Vylítnul jsem leknutím až ke krovu.

„Lek se, he hé, ty ses leknul!“ Skákala radostí.

„Hele, co je to tu za lasičku?“

„Jaká lasička?“

„Tahle, co se krade do kurníku pro vajíčka!“ Chytil jsem jí za zápěstí.

„Pro vajíčka?“ Rozchechtala se. Zprvu jsem nevěděl, proč. Teprve když jsem si prodloužil její ruku a ukazováček až těsně pod svůj pas, jsem pochopil Kaččin pubertální výklad významu svých slov. Vypadal jsem ostatně jak přerostlý branec na Spartakiádě, na kterého vyšel o dvě čísla těsnější úbor, než by se slušelo. Natáhl jsem před své slabiny roztaženou dlaň a trošku se předklonil.

„Slečnu to tak dráždí?“

„Slečnu lasičku?“ Vybuchla v další vlně smíchu. „Co krade vajíčka?“

„Ty prostořeká mrško!“

„Já ne-e, to ty sis začal s těma vejcema.“

Přistoupil jsem těsně k ní a chytil Kačku kolem pasu. „Ještě jednou a napíchnu si tě na vidle.“

„Na vidle, jo?“ Protáhla. „A jakým koncem?“ Podívala se na mě jedním z těch svých pohledů, o kterých člověk netuší, v co se vzápětí zvrtnou a co si o nich má myslet.

„Hlavně aby sis při tom nerozkřápal ty svý vajíčka.“ Za uculování mi opět mrkavě koukala pod pás. Zajel jsem jí rukou zezadu za krk a pod vlasy a zvrátil jí hlavu, aby se dívala do trámoví krovu a nikoliv mě do míst, kde se sbíhají stehna. „Ty potvůrko!“ Prohnula se v pase, až se jí vypjal háčkovaný svetr.  Mírně víc jsem stisknul. Měla krásné zdravé zuby a svěží dech.

„Pomóc, úchyl!“ Vykvikla a rozběhla se pryč. Leknutím mě polil mráz. Podtrhl jsem jí kotníky, a žuchnul za ní do sena. Váleli jsme se v klubíčku. Vlastně si ani jeden z nás nevšimnul okamžiku, kdy přesně se škádlivá rvačka změnila v rozpustilé dovádění milenců navzájem zkoumajících toho druhého. Přesto jsme oba dva dělali, že se stále pereme. Snad pro to, že jsme se styděli projevit tomu druhému svoje city.

„Juráši, ty surovče!“

„Pískle upištěný!“

„Nadrženče!“

„Kačko, Katuško…“

„Jurášku…“

Klečel jsem nad ní, ruce jsem jí držel roztažené. Svetr i s košilkou se jí vyhrnul až do podpaží. Přes něj se dívala někam mezi můj hrudník a slabiny. Prudce jsme dýchali. Pak se pokusila otočit. Držel jsem jí zezadu pod sebou. Nesměla mi utéct. Snad to pochopila. Polonazí jsme se tiskli v objetí a třásli se vzrušením. Voněla mi šamponem a já jí koňma. Moje pánev se začala mazlit s její.

„Co to děláš?“

„Drž, prosím tě Katuš, drž, aspoň chvilku.“

V návalu neovladatelného roztoužení jsem jí začal líbat na šíji, na odhalené tělo někam pod téměř neznatelné kopečky teprve rašících ňader. Chvění ve strachu z toho, že uteče a že mi vmete do očí svůj odpor, který jsem podvědomě očekával a už tolikrát od starších dívek poznal, jsem kryl stupňující se něžností. Pustil jsem její zápěstí, pomalu sjel dlaněmi po bocích a uchopil kolem pasu. Nebránila se, nevřískala, jen třeštila oči v očekávání neznámého, avšak tušeného.  Přizvedl jsem si její tělo, rukama zespoda pod jejím zadečkem. 

„Juráš,“ zašeptala, „co blázníš?“

„Kačí…“

Chtěla ještě protestovat, ale v zachvění vyprovokovaném tím, že jsem se právě dlouze otřel svým nahým penisem o to nejcitlivější v jejím klíně, rozdrážděné předchozí zvrhnuvší se rvačkou, se dočista rozplynula v hlubokém neovladatelném zachvění. V tu chvíli mi mimoděk přejela hřbetem ruky přes holé břicho. Škubavě jsem se k ní tisknul, a zakryl jí dlaní oči, aby neviděla, jak jí déšť máčí kůži i šaty.

„Promiň, promiň Kačko, prosím tě.“

Nic neříkala, jen se třásla, snad ještě víc než já. Vztyčil jsem se nad ní a začal jsem z ní v horečnatém chvatu stírat víchy jemného sena svojí vystříkanou nadrženost.

„Neříkej to prosím nikomu.“

„A měla bych?“

„Víš, to se klukům stává…“ Strašně jsem se styděl.

„Tak tohle je teda vono?“ Prohlížela si svou ruku, na které se mezi prsty zalesklo  několik bělavých vláken. „Jako čerstvá pavučina.“ Konstatovala. „A lepí se to a táhne.“ Mimoděk si v nelíčené zvědavosti přivoněla. Hleděli jsme si do očí.

„Zvláštní.“ Pronesla nakonec. Snopy jiskřiček jí přitom zavířily v hned mlhavých a hned opět jasnících se očích. Vypadala nevinná a čistá, křehoučká ve své upřímnosti jako motýl a já si připadal jako nohatý pavouk z kouta maštale, který na ní tu pavučinu vyflusnul.

 Sebral jsem s jejího holčičího bříška pár kapek a otřel jí je o rtíky. Zprvu se ušklíbla, ale pak je slízla.

„Hele už toho nech.“ Řekla věcně, když jsem v dalším záchvatu stydlivosti (snad ten sluneční paprsek, vetřelec do podkrovního přítmí, který mi připomenul, že je jí teprve třináct a mě dvakrát tolik) začal znovu pečlivě otírat Kaččino bříško i ruce od stop vytrysklého hříchu. „Zpátky to stejně nenacpeš, a zbytek se vsákne.“

„Pojď, musíme nakrmit koně.“ Řekla po chvíli a vzala mě za ruku. „Pomůžu ti.“ Slezli jsme po strmých venkovních schodech dolů a roznášeli plné náruče sena koním do boxů.

„Díky za pomoc Kačí.“ Řekl jsem. „Počkej, opráším tě.“ Nechala se, ale já cítil, že tak nějak jinak, než dřív, a než se nechává děvče lhostejně od kluka. Bál jsem se, aby jí ty mléčné krůpěje nenašli ve vlasech a na šatech. I když už dávno zasychaly v odhozených snopečcích sena, já je na Kačce pořád viděl. Zas tu byl ten strach, provázející naši lásku, ještě dřív, než vůbec vznikla. Šmírák strach hledící na nás ze všech koutů, ze všech oken vesnice.

A já, hřebec poplašený vůní nedospělého děvčátka se chystal skákat ohradu zákona a mravnosti. Nebo už jsem byl nad ní?

    Teprve, když večer všechny holky z oddílu odešly a já osaměl v klubovně, mi začalo docházet, co se dnes ráno stalo na seníku. Tedy spíš, co jsem provedl. Pojal mě strach, že Kačka to dřív nebo později vykecá, z prostého důvodu, že se bude chtít pochlubit ostatním holkám. Může si vůbec třináctiletá holka uvědomit, co tím způsobí? Ptal jsem se sám sebe. A víš, co jsi si měl uvědomit ty, předtím, než jsi jí napolovic násilím složil pod sebe? Ptalo se mě moje svědomí.

Byl jsem donucen poněkud nešťastným omezení velikosti vkládaného díla na pouhých 65tis. znaků povídku násilně rozkuchat na tři díly a zrušit formátování (písmo book antiqua, odrážky atp.), takže se za poněkud strohou a nevzhlednou úpravu svým čtenářům hluboce omlouvám