Prsty se lepí k tomu, co si přejí a oči slepnou smutkem ve tváři. Svou náruč řas všem přitom nabízejí,
než ruce ztichnou hlučnou beznadějí a cizí úsměv nebe rozzáří.
Zůstanem lidmi, dokud lidsky žijem. Jen přání rukou třeba vyslyšet.
Tak do té doby mešní víno pijem… Trpce i sladce… zazní „carpe diem“
A zas se točí… prapodivně…
svět. |