Knížky, a v nich jsou schovaní lidé a pocity, ale mě k sobě nepustili, jinak by si mě v poli nenašel.
Věděl jsi, že se takové píšou?
My děti jsme to vědět nemohly, my děti jsme se schovávaly za veliké kukuřice a tam jsme četly z nahých těl,
štiplavých slin,
a strachu naše pohádky- doteky světa.
To je jen další kukuřice, ještě nezralá
a my
se o ni budeme starat, aby byla velká a silná a zralá
a my
ji musíme zahřívat ručkama a dechem
a my
se o ni starali až do dvanácti let.

Schovaná v poli, rosou politá,
houpala jsem ručkou- cigaretou
a víčka musela mít tak pevně semknutá,
abych snáz splývala s tou představou. 

Můžu splývat- být oblohou,
houpat se na židli bouřkových mraků
a to se hned líp čelí strachům,
když k nebi jsi blíž než ta pole pod tebou.

Dívala jsem se do nebe a nemohla najít měsíc.
Začaly pršet malé, trapné kapky,
a hmyz do mě vrážel a bzučel tím víc,
že já byla v roli svítící mucholapky.

Když došly mi slzy, holčičko vyhaslá,
a měsíc nepřicházel na pomoc,
spadla jsem do pole zas vlahá a osleplá
z toho jak hmyz umí přát dobrou noc.