Mlha nad Rovným obléhá silnici,

v její neprostupnosti hrají karty mužíci

v černých kravatách a popíjejí Černého Petra.

Neboj se já zažehnu světla

a půjdeme mlhou do jejich uslzené party

třebas nechají se obrat o pár zlatých až budeme hrát karty.

V talonu zbývají čtyři karty, na rubu jest závoj mlhy

                                    a co tají srdci líc?

Jinoch v srdci krásný, jen jednu vadu má, je to věčný snílek

ve snech létá na Měsíc

       v očích jiskru, ze slzí staví lesk

        v rukou drží holi něhy, z úst už tasí blesk,

       aby jím jemně zkosil světlo Měsíce.

Sladká královna v šatu ze Slunce západu

líbá a hladí duši – imaginativně

do dlaní a mezi rty vložím jí višně, proklatě

              ona poopraví mechaniku základu

                    pro bujarou náladu.

Černá královna pohrává si s harfovými strunami,

prsty jí kloužou, mazlí se vroucně s vlnami,

na nichž hraje mořskou ódu s chorálem korálů

a pějí jedním hlasem do otevřených sopránů.

Král – ukřižovatel – pavoučími sítěmi přede karet ruby

hluchý k duši, ke snům a nepřítel hudby

vede boje o bank, mužíky skrytý v talonu.

Kdo postaví mu náhrobek? Je to tři proti jednomu.