tam jsi přišel
a odešel
a vrátil se zas
 a tak vznikl domov

jistá nejistota
jak hrouda hlíny
před deštěm
 a v duši vítáš naději
  nepochopíš její mávnutí
   na rozloučenou
když se vracejí
zkoušíš znova a znova
najít myšlenku,
pocit
a ta slova
 nezní,
  jak ti hraje
   nevinnost

vzdáváš se
a nacházíš mnohem víc
rub už zřejmě
našel líc
 když nemá přijít to
   na co čekáš

s tváří kamennou
si tě podávají
jednu kartu ukáží
a další hned
 schovají
  marně zoufáš, příteli!

už tušíš rozměr
 slov
jednou málo
jindy jimi všechno
chceš říct
 a pak nestačí

dál to vlečeš na
své cestě
 nikdo už se nediví
místo zmatku
a pochyb
zůstávají pohyby

opřený o zabradlí
stojíš na schodech
jezdících
 co je zastaví?

nic
 vím, vím!
já vím,
příteli