v dopise pro vlaštovku

Sheilo
tvoje píseň nedělní za zdmi kostela
s tlamou stromů je prázdná nikdy bez smíchu
bez života, poruch spánku
Sheilo
jako lovci perel a střech domů,
přítomná v olověných oknech katedrály
z vajíček si byla všude třesavá a hodná
svíčkách andělových ostnech na zápěstí
i v riegerových sadech,
kterým slibovala si poslední mládí
poslední prahy
i poslední žíly
a nestárnoucí dech
zvířat

Sheilo
snažil jsme se o tvé zjevení na
hadry zkouřenej do deště hypnotizoval
jsem vlastní oči zrcadla a snažil se uvidět něco
víc než jen zuby starce v nadkosmírné noci
bez jejich skutků topících se
v moří s uvázanými šátky a po levém boku
smích hřebců,
utonutí a spálení
i tvé úsměvy ustanou
ustanou

Sheilo
na okamžik byla si mi nebem tak zjizveným a smutněnkovým
jak jenom dokázali mu blesky ublížit s vůní ozonu
a mušlí poházených místo hvězd, když praskají
pod nohama jako tvoje duše tak lidská dokázala
si být Sheilo skorodeštěm tvá slova voněla
ač pořezaná a krvavá se snášel vrzavý
písek k tvým nohou nahých k pláči, zmoklé pláže
opuštěnou od slunečníků a vyvrženou
na jejích rtech mrtvých ryb po bouří
tvých sladkostí
docela lidskosti  Ti dám

Sheilo, tvé ruce plné poetů zapomenutých,
že prý nestačil jim život z žeber adamových šílenců
aspoň teď na nás zapomeň
byť celá vyprahlá

Seděl jsem v pokoji bratrova bytu samotný
a hladový a má jediná společnost bylo sheilino království
koček které nestačilo umřít
seděl jsem v pokoji vyplněn až do stropu
a nezlobím se
a bezurážím kousky krápníků z betonu pro sheilu
a neuvěřím
pavoukům a můrám na klopách černých sak jako z pohádky
o noci, protože jejich plány schované do skříně se
otevírají a vkradají do mé hlavy na pozdní after party
ne ani nemyslím na usínání
pro sheilu a její svatý pokoj v liberci
jako loď do opilých moří korábů
pro rimbauda sté uschlé květiny ve váze
s polskými motivy
až to bolí
jsou sochy máků úzkostí, když plujou na jih
pokryté bahnem po kolena s omrzlými palci

Sheilo si tak sladká a imaginární pokušitelka
probuď tvé neznáme hlasy oken deklamující zapomenuté
verše klasiků střídavě krásná a střídavě ošklivá
jako já a mé klouby bělely námahou jak jsem si snažil udržet
Sheilu z kamení jako karlův most,
který obdivuje milión nadrženejch turistů kvůli otlačeným otiskům prstů
ve zlatě rána namodralého jako tower na hrozbou nuseláku
si vypsaná na papír jseš moje a tisícovek básní a tvé je
království v akvárku a budíku a rezavých koleček z hodin
na jindřichově náměstí ponořené do vřískotu
a šustění myší a lidí lehce tvá slova spojuji probouzejí se
a dny v cizích a dny v necizích domech s nepovinnými
lidmi

tak sladce dětské svého myšlení malá
princezno z netichova

proč jen, když jsi smutná,
pokaždé - dá se do deště