| Prolog |
|---|
| Toto dílo jsem napsal 6.1 ráno, než jsem šel za dědou, cítil jsem už výjímečnost tohoto dne. |
|
| Bolest |
| Jak si představuji důchodce? Starého nemocného člověka, který si popovídá se svými vrstevníky ještě tak nejlíp o tom, co ho bolí, jak je všechno drahý a jací dnešní lidé jsou. Takový můj děda nebyl. Co ho pamatuji, byl to vždycky ten, který spíše rozdával slova lásky a něhy. Když jsem byl ještě malý, tak jsem si moc tyto souvislosti neuvědomoval. Byl to pro mě děda, který mě vodí do přírody, jezdí se mnou vlakem a naučil mě zavazovat si tkaničky u bot. Když jsem o něco vyrostl a můj děda zestaral, uvědomil jsem si, že to není člověk bez problémů. Můj děda si totiž psal něco jako deník a pro mě to bylo hodně poutavé čtení. Potají jsem to chodíval ke svému dědečkovi číst, dozvěděl jsem se pár věcí o válće, o tom, jak němci vystříleli celé dvě rodiny. Jednou jsem narazil na takový příběh, kde dědeček psl o svém tchánovi. Tatínkovi mojí babičky, který když umíral na rakovinu byl statečný až do konce. Děd chtěl být také takový. Jednou mě však děda u svého deníku načapal a byl z toho smutný. Udělali jsme spolu dohodu, že už to číst nebudu a jednou po dědový smrti si to celé budu moci nechat.. Tak uteklo ještě pár let, až se objevila rakovina. Zrovna jsem se vrátil z Maďarska a ta rána mě hodně zaskočila. Vzal jsem ovšem tu smutnou věc, jako fakt a chtěl jsem si ho užít. Velkou část prázdnin jsem věnoval jemu. Jakmile babička někam šla, už jsem byl u něho já. Probrali jsme spoustu věcí. Pak prázdniny skončily a já musel do Brna na školu. Prakticky jsem zapoměl, že děda rakovinu má. Nikdy o tom nemluvil a mě přišlo, že je všechno jako dřív. Ale nebylo. Dědovi dělalo čím dál větší problémy najíst se, jak mu nemoc uzavírala jícen. Nikdo to ale nevěděl. Děda do poslední chvíle příznaky nemoci tajil. Najednou to nešlo. To už si děda ani nerzestlával, a měl neustále na posteli peřiny, kde také často ležel. Přesto se vždy dokázal vybičovat a byl schopen mluvit s těma bábama, co chodily za babičkou o takovejch těch nesmyslech, jaký je mizerný počasí, přestože ho to ani trochu nezajímalo. Pak byl ale hodně unavený a dlouho spal. Jednou se mi přiznal, že by ty návštěvy vždycky nejraději někam poslal. Nemoc však postupovala dál, jako by si osud právě na člověku, který chtěl být vždy statečný zkoušel, kolik toho vydržet dokáže. Na člověku, který nikdy v nemocnici nenadával a vždycky měl pro každého úsměv a kterého tam měli všichni rádi. Jak dlouho ještě. Jednou jsem odjížděl do Brna udělat pár zkoušek a ještě jsem zašel za dědou. Prohodili jsme pár slov a já se bál, jestli ho ještě uvidím. Počkal na mě, celý den jsem pak u něho byl. Ani nevím, jestli spíš kvůli němu, nebo kvůli babičce. Byl to pro mě asi nejtěžší den života. Sledoval jsem dědu, jak spí. Občas se probudil a to mi vždycky tekly slzy, při pohledu na to utrpení. Večer jsem šel domu, abych si odpočinul a místo mě tam šel tatínek. Při odchodu jsem si uvědomil, že dnes mi vlastně končí dětství. |
|
| Názory čtenářů |
22.01.2006 13:59
 Joker 
|
|
22.01.2006 15:55
engelmar
|
Nazdar Jirko, docela mě překvapilo, že jsi se k této sbírce dostal, víceméně jsem to psal pro sebe a že to tady mám jsem řekl jen Liborovi. Nedal jsem to totiž vůbec do seznamu nových děl. Jinak by toho sem nešlo ani dát tolik. Tak asi nejspíš choději avízka, i když to není v seznamu nových děl a asi se k tomu dostanou i Víťa a Němi, trochu se toho bojim, protože tady fakt nemám náladu, aby mi zde někdo sjížděl formu. Tak se měj moc fajn. Přeji ti, aby jsi udělal všechno napoprvé a užíval našetřeného času. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|