Toneš v krvi a opíjíš se mo(u)drým blues, v sádře zalitá poslední zrna nahých múz zírají na tebe přes vonící papír dopisní. Šaman zaklíná duši do havraního pera a tvé nitro od kalných katafalků očistí, tvé oči se rozzáří, motýl ti sedne na víčka. Řekni, že bys chtěla. Múzy roní touhu a vkládají ji pod těla jako ta voňavá psaníčka, psaná krví a monotónním blues – duní v rakvích kmetů. Moc černé. Radši o vůni tvých černých vlasů – narozených z květů zalévaných ranní rosou ještě prozářenou bílou nocí, vždyť právě na blízku jsou jí tmavomodří zpěvní ptáci, kteří kvůli své rose odmítají letět na jih, kde v nočních barech, v horku mohou pro publikum zpívat blues pro Černovlasou holku každý znenáhla utich a vnímá jenom hřívu její a koní svižný uštěpačný klus. |