Po březích tajných myšlenkových řek

bloudí duše a vábí za zlaťák Chárona,

před duší nikdy nikdo nepoklek

před prahem, Ty jsi sám doma?

Ne, na jedné straně jsem jen kostlivcem roztřeseným

                                                 z mrazu

sejícím po rozhádané zemi samou černou zkázu.

Na protějším lanoví

ti plachý člověk odpoví,

že černou smutnou duši mám,

srdce jiných kolébám

k útěchám.

Hluboko v malé pramici s převozníkem

pod přídí

cestu řídí,

řídí jasně jenom svým černým snem.

Chmura v očích zatopených slzami,

zželel se mě Cháron a vrátil mi mou minci

vyložil mě s pozdravem AVE před branami

a kostnatou ruku vztáhl k mému límci

řekl: „Promiň, žebráku to je konečná.“