PLYŠOVÝ MEDVÍDEK

Potácela jsem se ulicí. Lidé se na mě dívali, ale jejich pohledy mě nezajímaly. Jindy bych jim něco řekla, ale dnes jsem se cítila tak slabě, že jsem nebyla schopná ničeho. Usedla jsem na zem a opřela se o zeď starého domu. Dívala jsem se do země. Můj pohled nespočinul na jednou určitém bodě. Jen jsem se dívala před sebe bez cíle. Bylo mi všechno jedno. Vykřikla jsem "Ať klidně umřu, můj život stejnak za nic nestojí!" někdo se ani neotočil. Jasně, byla jsem všem ukradená. Možná je to tak správně, stejnak mě nikdo nezajímá. Zapálila jsem si cigaretu. Kouř se vznášel špinavou ulicí. Z baťohu, který mi visel na ruce jsem vyndala láhev vodky. Napila jsem se. Byla to jediná útěcha, kterou jsem měla. Bylo to jediné, co mě tady ještě drželo. Svět je zlej a zkaženej! Napadlo mě ve chvíli. Popotáhla jsem cigaretu a popel odklepla na zem. Cítila jsem se svobodná. Jenže v čem má svoboda spočívala? V tom, že mohu sedět na zemi, nic nedělat a jen tak si tu vykuřovat a popíjet? Snad to bylo tím, že jsem měla už třetí láhev nebo to bylo brkem trávy, které jsem vykouřila. Začala jsem se smát. Ulicí se ozýval můj smích. Lidé se otáčeli. Co se to děje? Napadlo je zřejmě. Nějaký muž, který procházela kolem mě, si přede mnou odplivl. Podíval se na mě a řekl "Chudinko!Náno hloupá" a zas pokračoval dál. Jen jsem se znovu zasmála. Ten je ale vtipnej. Ubožáček hloupoučký!

            Byl to jediný člověk, který na mě po dlouhé době promluvil. Jiným jsem za to nestála. Slza mi stékala po tváři. Bylo mi ze všeho do pláče. Kdybych neutekla z domova, možná by to bylo lepší. Musela bych sice snášet každodenní křik rodičů a otce, který mě nebral jako svou dceru, ale hračku se kterou si mohl dělat, co chtěl, ale byla bych doma. Tedy pokud se tomu domov dalo říci. Co je lepší? Krást a žít na ulici nebo žít v rodině, která mě bila a nadávala mi? Nevím. Proč já se zrovna musela narodit . Měla jsem raději zemřít hned po porodu. Nemusela bych snášet výčitky mami, že si musela vzít tátu jen kvůli mně. Nemusela bych dělat doma otroka. Otec by mě nebil a neobtěžoval. Co je tohle za život? Vždyť já jsem přeci nikomu nic neudělala. Nikdy jsem nic nikomu neprovedla. Jediné po čem jsem toužila byla náruč někoho, kdo by mě měl rád. Jediné co jsem chtěla byla láska a rodina. Rodina, kdy se jezdí na výlety. Rodina, kde se hrají hry, kde jeden druhého má rád. Já se narodila do rodiny, kde mě nesnášeli a byla jsem jim na obtíž. Nemohla jsem to už snést, musela jsem utéci. Jaké mám teď možnosti? Co mi teď zbývá? Čím jsem se provinila? Proč nemohu být jako ostatní? Je mi čtrnáct let a zažila jsem jen samé smutné věci. Copak si nezasloužím trochu lásky a pochopení?

            Byla jsem unavená. Cigareta už dávno dohořela, láhev byla prázdná. Jen oči se pomalu zavíraly. Usnula jsem. Usnula jsem naposledy.

            Ráno našli mrtvou dívku opřenou o starý dům. V ruce svírala malého plyšového medvídka, kterého dostala od své babičky než umřela. Byla to jediná věc, kterou kdy dostala z lásky. Byla to poslední věc, kterou spatřila. Bylo to něco víc, pro ní její celý svět.