Byla středa. Strašně ponurej den. Byly jsme ve škole a byli znechuceni představou, že budeme trávit 8 hodin v lavicích a bezmyšlenkovitě civět na tabuli. Najednou se zrodil naprosto impulzivní nápad. Kamarádka vzala kus papíru a začala psát. Co? Sama nevěděla. Pak dala papír znuděné spolužačce, ta navázala, pak jsem navázala já atd. atd. Zkrátka jsem začaly psát předem nepromyšlený příběh a vzniklo z toho tohle:

Matka

Kristý          Katka           Zuzka           Lenna          Petra

Bylo ráno, kalendář ukazoval datum 13.4. středa. Chladný vánek si pohrával  se stromy. Slunce se schovávalo za mraky. Lidé spěchali do svých prací a možná si ani nevšímali okolí. Bylo jim jedno co se kde děje, starali se pouze sami o sebe.

         Seděl jsem za oknem svého pokoje v ulici “Javorová“. Všechny lidi nesnáším! Jsou tak bezohlední… Moje houpací křeslo skřípalo pod mou vahou a starobylostí. Ano chvíli si nemůžu odpočinout. Čelo postele mladých sousedů naráží na stěnu, vydávají tak odporné zvuky! Ze skříní na chodbě se ke mně line vůně proti molům. Na zelené vysoce polstrované pohovce ležela moje milovaná matka. Už čtyři dny se nepohnula. Sedí, má otevřené oči, vyděšený výraz. Hledí jedním směrem. Začíná zapáchat. Ten pach mrtvol nesnáším! Kdyby na mě zase nekřičela, nikdy bych jí ten kuchyňský nůž nezabodl mezi ňadra. Červená tekutina se jí vsákla do květované zástěry, stékala až na kanape.

            Nemůžu spát, možná mám výčitky, nevím. Venku je tma, černá noc ozářená jen svitem několika hvězd. Sednu si k mé matce na postel, hladím jí po vlasech, zničených od věčného barvení. „Kdyby si byla klidná, nemuselo se tohle stát.“ „Ticho, nic neříkej, já… neudělal jsem večeři a… a proto jsem snad špatný?!“ bezvládné tělo ženy nehybně leželo. „Buď už zticha!!!“ Ten hlas… zarýval se do mé hlavy hlouběji až nechutnou odporností. Ten hlas, sužoval mě, trápil… vezmu nůž, jen párkrát bodnu a bude ticho…

            Chci být sám. Je tu příliš dusno. Stále nemůžu uvěřit všemu, co se tu děje. Pomalu se utápím ve výru svých myšlenek. „Musím ven! MUSÍM!“ Matce se to nebude líbit, nikdy mě nechápala. Jdu po schodech dolů. Cítím pohledy sousedů. Oni mě také nechápou. Konečně! Ocitám se na ulici. Připadá mi, jako bych se poprvé po čtyřech dnech nadechl.

         Měl bych se projít, snad uvolnit svou mysl. Však nemohu, jednu věc musím co nejrychleji vyřešit. Kam s tělem? Né, nechci nad tím přemýšlet! Ne, já nechci! Proč už mi nedá pokoj a to všechno zmizí?! Vím, zajdu do obchodu, musí tam mít nějaké pytle. Jen klid, vyřeším to hned dnes. Odvezu ji na chatu, tam se lehce zbavím těla. Nejprve tedy dojdu do obchodu. Ti lidé mě rozčilují! Musí se všude hemžit, jsou jako mravenci. Syslí si své nákupy a řadí se ke kasám. Copak musí teď nakupovat? Jsou nesnesitelní! Už abych byl pryč z obchodu, dlouho to tu nevydržím. Ta ženská přede mnou, co to dělá? Snad zdržuje schválně. Už to dál nejde. „Vy krávo tlustá, to se tu snad chcete zabydlet?! Táhněte se svým tlustým zadkem!“ Když se na mě otočila a já uviděl její celou siluetu i ze předu, málem jsem se pozvracel. „Vy sprosťáku! Měl by jste se starat sám o sebe a neurážet ostatní!“ Co si myslí ta hora sádla? „Klidně bych se staral, kdyby jste tu nezacláněla. Je mi z Vás špatně.“ Ona však nekončí, nenechává si to líbit. Nemohu vidět ty její mastné vlasy. „No tak lidi, dělejte s tím něco! Zavolejte ochranku, tohle chování. Jste pane nemocnej a když se neumíte chovat tak sem nechoďte!“ Ta ženská snad není normální. Už abych byl pryč.

         Pytel modrý nebo černý? Komu na tom záleží? Znovu jsem se vrátil do matčina bytu. Zápach byl cítit až na chodbu. Odemknul jsem dveře a jako vždy zavolal „Dobrý den, matko!“ Rozsvítil jsem světlo v předsíni, v koupelně a otevřel jsem okno do ulice. „Tak jak jsi se dnes měla?“ zeptal jsem se matky, neodpověděla mi. „Proč se mnou nemluvíš? Raději mně poučuj jako vždy a nemlč!“ Stále nic. Její chladné oči mě urážely. „Dlouho jsi se nemyla.“ Vyňal jsem jí dlouhý nůž na maso z hrudníku a její ztuhlé tělo odnesl do koupelny. Svlékl jsem jí krvavou zástěru a dal jí do koše se špinavým prádlem. „Měla by jsi vyprat mami. Koš je plný.“ Posadil jsem ji do vany a pustil teplou vodu. „Vlasy ti umyji kopřivovým šampónem, abys je měla krásné a zdravé jako vždy..“ Zelenou hmotu jsem jí nanesl na vlasy. Šampón pěnil a hrsti jejích vlasů mi zůstávaly mezi prsty. Tělo jsem jí umyl medovým mýdlem a ránu vyčistil desinfekcí. Osušil jsem ji. Oblékl do čistého oblečení. „Ten modrý kostým ti sluší, matko, jako vždy.“

            „Ne“ vykřikl jsem tak nahlas, až jsem se sál lekl. „Jsi mrtvá, MRTVÁ!“ Škoda jen, že já jsem zůstal. Pohlédl jsem na ostří žiletky. Jak snadné by bylo vše skončit. Nemůžu jít dál, tak proč se nestát věčně spícím? Ať ostatní si poradí s tíhou matčina těla. Nemohl bych smít krev ze svých rukou. Nikdy. Pomalu jsem se blížil k umyvadlu, na němž ležela ona žiletka, jež mi měla pomoci  zbavit se vší té viny.

            Vzal jsem žiletku do ruky. „Jak snadné“ pomyslel jsem si. „Jenom říznout na správných místech a je po všem.“ Mám přeříznout tu tenkou nit mezi životem a smrtí? Očistí se mé hříchy? Nevěřím na to. Seru na smrt. Ta svině mi vzala matku. Vina… á očistím své hříchy! – Z tváře mu kapaly slzy, srdce se sevřelo. Nechtěl dál ubližovat, byl…

„Zbabělče!“ Křičí mu hlas v hlavě. „Zemři!“

„Ne, chci žít!“

„Zabil jsi matku!“

„Ona byla špatná! To ona mě k tomu donutila.“

„Zabils. Musíš pykat.“

„Už tě neslyším. N-E-S-L-Y-Š-Í-M!“

Ticho. Oba leželi na zemi.

            Zazvoní zvonek.Čekal jsem snad, že někdo přijde? Už dlouho tu zvonek nezazvonil. Nikdo sem nechodí. Jděte pryč! Nechci aby mě tu někdo rušil. Pořád zvoní, né. Ať už je ticho. K zvonku se přidalo i ťukání na dveře. „Otevřete. Otevřete prosím.“ Co teď? Co když někdo slyšel co se tu děje? Co když matka půjde otevřít? Ne, já nic neprovedl. Třeba jde někdo za ní, ale ona není doma. Má hodně práce, musí prát. Možná uslyšeli sousedé naší hádku. Raději otevřu, bude to lepší. „Kdo je tam?“ „Tady vaše sousedka Sedláčková.“ Ano, ano to je dobré, tu znám. Raději už otevřu, je to rozumné. „Dobrý den, promiňte že vás ruším. Uslyšela jsem křik. Váš hlas.“  „To jste slyšela televizi, díval jsem se na jeden pořad.“ „Slyšela jsem opravdu hlasy“ „To byla maminka, říkala, že jí mám jít pro léky. Není jí dobře.“ „A potřebujete něco? Víte měla jsem strach jestli se něco nestalo?“ „Ne, vše je v pořádku. Víte musím jít.“ „Nashledanou a kdyby jste něco potřeboval, tak řekněte.“ Konečně odchází. Vyrušila mě, ano vyrušila. Co jsem to chtěl? Co jsem to dělal? Ten záhadný pach, je rozsvíceno v koupelně. Pořád abych po matce chodil a zhasínal. Jo už vím, chtěl jsem uklidit, je tu nepořádek. Vezmu nůž a rozřežu to. Všechno dám do pořádku. Měl bych jí dát na starý vozík a pak rozřezat všechny špinavé věci, musím je spálit. Nesnesu pohled na krev. Je odporná. Ta červená barva mi připomíná špatné myšlenky, vzpomínky a ty musí být pryč.

            Uklidil jsem obývací pokoj. Našel jsem tam tolik vzpomínek na ne zrovna šťastné dětství, mládí a celý můj dosavadní život. Proč? Protože mi matka vše zakazovala? V životě mi nedovolila jediného přítele, nedala mi lásku, který je hoden milující syn! Nedala mi nic! Jen život. Zrodila mě do zajetí do čtyř stěn, ze kterých jsem sám nevyšel! O otci nemluvila. Kdo byl? A kde? Vždyť jediná nahá žena, kterou jsem viděl byla ona. Bál jsem se vejít do jejího pokoje. Kde byla, kde je? Nepozoruje mě odněkud? Ne, sedí v kuchyní a pije svou odpolední kávu. Obědu se nedotkla. Prý byl studený.

Jdu, otvírám dveře její ložnice. Pokoj byl zahalen do rudého jasu, který sem pronikal přes závěs na okně. Na nočním stolku 18 skleniček plných prášků od bolení hlavy a uklidnění nervů.

            Podíval jsem se z okna. Děti pištěly na dvorku, milenci se líbali pod jabloní a já si pomyslel, že bych mohl jít na vzduch. Ten oporný pach mě už vlezl do mozku. Zamkl jsem na dva západy. Nikdo se tam nesmí dostat. Slunce svítí a mně je fajn. Zpívám si – jéé to je vážně pohoda. Už je večer, musím domů. Chci odemknout dveře, ale je otevřeno. Tep se zrychlí. S bušícím srdcem vstupuji do pokoje. Sakra – kde je matka? Kde se schovává? Mami? Mami! Nikde. Náhle se otevírají dveře. Objeví se tam baba Sedláčková a za ní policie. „Už je pozdě. Jak jste to mohl udělat?“ Mlčel jsem. Policie mě zatkla. Řekla mi moje práva, nasadila studená želízka a já měl vztek na tu babu, že mi vůbec vlezla do bytu! Ale už je to jedno. Jedu tím zasraným fízlovským autem a oni si vyprávějí vtipy! Jak jsou všichni povrchní. Nikdo mě nechápe.

      Ne, nikdo mě nechápe. V autě je cítit divný pach kožených křesel. No jasně, kvůli pitomim zadkům zločinců zabili desítky životů. Životů zvířat, aby jejich kůže mohla vozit fýzlovský prdele!!! Je dusno... Na zrcátku auta se pohupuje růženec a s každou prudší zatáčkou naráží do předního skla.

            Začal jsem litovat chvíle, kdy jsem zbaběle spustil zrak z žiletky a odešel s nadějí, že bude líp.

To co následovalo, bylo hotové peklo. Otázky, soudy, výslechy... Stále dokola se mě ptali na stejné otázky: „Jak jsi to udělal?“ „Proč jsi to udělal?“ Nevím. JÁ NEVÍM! Proč? Proč to chtějí vědět? Stejně mě nepochopí. Cítím se nevinen a přesto mám krev na svých rukou. A v uších mi stále zní slova staršího muže s pohrdavým výrazem: „Byl jste shledán vinen z vraždy prvního stupně a tímto Vás odsuzuji k patnáctiletému trestu odnětí svobody nepodmíněně.

         Najednou se vše zamíchalo. Viděl jsem jen barevné fleky a světlo. Někdo se ke mně blížil a pak už bylo jen ticho. Ticho, které bylo nesnesitelné a přímo vystihovalo situaci. V tunelu vzpomínek mi někdo podával ruku, blížila se ke mně, čím dál tím víc. Čí to je ruka? Kdo čeká na mou odpověď? Snad podlehni touze ho vidět a podám mu svou. Zmizela. Ruka je pryč a opět se vrací ta beznadějná tma. Mé ležící tělo je snad nehybné? Už ji opět vidím. Ano, ruka se blíží a světlo mi ukazuje cestu. Už vidím osobu, která mi chce pomoci, je to sousedka Sedláčková. Co ona tu dělá? Chce se mi vysmívat, či pomoci? Podíval jsem se po pokojí, všude je bílo. Jsem v nemocnici, ale co to? Jak jsem se sem dostal? Tolik otázek mě napadá.

         „Je vám dobře?“ Starala se. Jsem celý propocený, prsty na ruce se mu lepí k sobě a já nic nechápu. „Vaše matka zachvěli přijde.“ Vytřeštil jsem oči a má mysle křičela „ Vždyť je mrtvá, vrazil jsem jí nůž v ňadra!“. Nemohl jsem mluvit. Rty jsem měl vyschlé a rozpraskané. Snad viděl můj vyděšený výraz. Chtěla mě uklidnit. „Šla si jen pro kafe, už jsem ji nechala zavolat. Celé dny seděla vedle vás.“ Zahlédl jsem ve dveřích obézní postavu v květované zástěře. Po pokoji se rozprostřela vůně kopřivového šampónu. Polohlasně jsem zakřičel „Matka!“. Blížila se ke mně. Byla jako stín. Svým nepříjemným tónem hlasu ke mně promlouvala. Zase začal s výčitkami: „Proč jsi to udělal? Jsi jako malé dítě! Člověk tě nemůže nechat chvíli samotného! Co tě to napadlo hrát si s žiletkou?!...“ Dál jsem i neposlouchal. Její hlas se rozplýval v prostoru. Žiletkou? Hrál jsem si s žiletkou? Ano, přemýšlel jsem o smrti, ale až po té, co jsem zabil matku. Ta je naživu! Co se to stalo? Přeci není možné, aby se tohle vše odehrálo v mé hlavě! Přerušil jsem matčin hlas a polohlasně ze sebe vysoukal „Kdy skončí tohle peklo?!“.